Praha 26. října 2026 (PROTEXT) – Další ze stálic českého zastoupení v EP, matematik a bývalý viceguvernér ČNB Luděk Niedermayer, evropskému modelu věří – kritice a skepsi navzdory. Evropu považuje za nejlepší místo k životu na světě. Třebaže sám uznává, že k dokonalosti má unie daleko, ostatně jako celý současný svět.
Evropský parlament má pro každého ze svých členů webovou úvodní stránku, a na té vaší stojí v popředí informace, že jste místopředsedou Hospodářského a měnového výboru (ECON). Co dělá tento výbor v kontextu Evropského parlamentu?
Jedna velká část je regulace finančních trhů. Tím, jak chceme vytvářet společný trh napříč unií, přecházíme od sedmadvaceti národních pravidel k pravidlům evropským. Toto vzniká na úrovni ekonomů, a je to velmi složitá technická práce. Druhá linka, která je pro mě hodně důležitá, jsou otázky spojené s ekonomickým směřováním EU. Například z hlediska legislativy to byl právě tento výbor, který se podílel na vytváření nových fiskálních pravidel. ECON pravidelně projednává, jak komise hodnotí vývoj v jednotlivých členských zemích z ekonomického hlediska a vytváří pro ně hospodářská doporučení.
A potom se tento výbor snaží vyjadřovat k různým tématům, která s ekonomikou souvisejí. Osobně jsem se podílel na jedné věci, kterou hodnotím jako hrozně důležitou zejména v českém kontextu, a tou je podstatné zlepšení pravidel v boji proti praní špinavých peněz. Je to obrovský problém, a jsem rád, že jsme se v tomto směru výrazně posunuli.
Jaký další moment, myšleno pracovní úspěch, byste dále připomněl, zdůraznil?
Těch počinů byla celá řada, řešili jsme třeba bankovní krize, což bylo politicky strašně komplikované. Bylo úžasné, že jsme našli dohodu. Za nejdůležitější považuji to, že jako jeden z poslanců europarlamentu mluvím do vedení největší (politické) skupiny (Evropská lidová strana, pozn. red.). Že se podílím na tom, že EU naštěstí neztrácí směr – a že uspěla v řadě velkých věcí, které si lidé možná ani neuvědomují, ale bez nichž by byl svět jiný.
Připomněl bych pár věcí. Povedlo se nám, myslím si, postavit se velmi správně proti ruské agresi na Ukrajině. Nebyla to zdaleka samozřejmost, že pozice EU byla a je tak pevná. Jsem přesvědčen, že unie velmi přispěla k omezení škod souvisejících s pandemií (covid-19). Nešlo jenom o fatální škody na životech, ale také o ekonomické škody.
Řekl bych, že nabíráme dobrý kurz v oblasti prohloubení společného trhu. Byl to velký boj. Mně trvalo ve skupině víc než rok, než jsem přesvědčil kolegy, že toto je nejdůležitější evropské téma.
A věřím, že se Evropě podařilo najít nejméně škodlivou reakci na to, co přinesl do toho světa Donald Trump. To také nebylo vůbec triviální.
Obrázek EU, který vykreslujete, je tudíž pozitivní?
Bolí mě diskuse, mimochodem hodně přítomné v Čechách, že je EU sbor loserů, kterým se nedaří. Že je to místo, které zaostává. Nesouhlasím, nejen jako ekonom.
Musím říct, že ze tří supervelmocí dnešního světa vypadá Evropská unie nejlépe. Je zároveň smutné si připustit, že je to za situace, kdy se ostatní dva hráči, tedy Spojené státy a Čína, hodně zhoršili – vlastními chybami nebo kumulací minulých problémů.
Objektivně je nyní Evropská unie ekonomicky nejstabilnější, má nejméně rizikových faktorů. Je nejlepším místem pro život na Zemi, a čím dál víc lidí si to uvědomuje. Před časem to ve Štrasburku zmínil kanadský premiér Mark Carney, který je nesmírně chytrý člověk a ví, co mluví. Jasně řekl: To je model, jehož chci být součástí.
Vidíme, že se Američanům nepodařilo změnit svět v místo konfrontace, strachu a dominance síly. Velká část planety chce udržovat kooperativní, férový předvídatelný systém – a ti všichni se obrací na nás, protože jsme lídrem tohohle světa, a jsem za to hrozně rád.
S tím, jak se přiostřuje situace v evropské politice, v Evropském parlamentu, není zdaleka samozřejmé, že tímto směrem pokračujeme. Mohl bych (v této souvislosti) jmenovat další velké věci: mám radost, že pokračujeme v klimatické politice a tak dále.
Toto vše oceňuji jako mnohem důležitější než to, jaký pozměňovací návrh jsem dostal do jakého textu, jaké věci jsem vyjednal jako zpravodaj, nebo na vytváření kterých znění jsem se podílel. Důležitý je boj o to, abychom drželi kurz, aby nepopulistická část politiky nereagovala na populismus zase populismem. Jde o neustálý boj, který je stále těžší. Mám za to, že se nám daří.
Dotkl jste se protipólu, kdy na věci, prosazené v zájmu celku a brané za samozřejmost, vrhá stíny jakýkoli přešlap nebo nejistota. Má momentální euroskepticismus, který nesdílíte, opravdu navrch? Není hledání pozitiv na EU takříkajíc out?
Ti, kteří svět hodnotí, se zpravidla nezabývají nějakou konzistencí nebo reflexí. V reakcích českých europoslanců na zářijový projev předsedkyně Evropské komise o stavu unie jsem zaznamenal dvě absolutně protichůdné linky. Jedna říká, co si to (ta paní) dovoluje, navrhovat další prohloubení EU, které vlastně nechceme. Proti tomu zní hlasy, že je Evropská unie pomalá a že se nehýbe dostatečně kupředu. To jsou věci, které jsou v rozporu, ale jsou slyšet ve stejném prostoru.
Jedna část konvenuje jednomu typu kritiků, druhá zase jinému. Snažit se uprostřed toho prezentovat, že to jde dobře, byť ne úplně dokonale, je dosti těžké. Jistě, legislativa není dokonalá. Ta česká taky ne. Někdy dojde k chybám, někdy se něco podcení. Někdy si jedna lobby vymůže to, co je po jiné devastující.
Najít balanci není v dnešní diskuzi možné. Převažuje dojem, že skoro všechno je špatně. Je tam navíc absolutní ztráta nějaké paměti. Když EU tuším před dvěma lety přijímala první, takovou „lehkou“ regulaci umělé inteligence, což nebyla ani regulace, ale spíše klasifikace, zavládla úplná hysterie. Ve smyslu: Ještě to ani nevzniklo, a unie už to zabíjí. Uběhla velmi krátká doba, a svět je přímo paralyzován strachem, co coby umělá inteligence mohla vytvořit.
Mohl bych uvádět spousty případů, ve kterých se to, co unie udělala, ukázalo jako správné. Stal se z toho model pro ostatní části světa. Tady to vzbudilo nekompromisní kritiku, ovšem k tomu se ti kritici nevrací. Tohle se propisuje do pohledu veřejnosti na unii.
Specifické na českém hřišti je, že v Evropském parlamentu neexistuje země, která by měla tak málo poslanců v tzv. konstruktivní většině, tradičně vytvářející tu Evropskou unii. To znamená v táboře lidovců, socialistů, liberálů a eventuálně zelených. Česko má v této platformě, bez zelených (Gregorová), pět europoslanců z jednadvaceti (Niedermayer, Zdechovský, Kolář, Nerudová a Farský, tři členové ODS – Vrecionová, Vondra, Krutálek – jsou součástí frakce ECR, pozn. red.). Pokud půjdou média po proporční reprezentaci poslanců podle politických skupin, tak proti člověku jako jsem já, který se snaží EU vysvětlovat, a netvrdím, že ji pouze chválí, budou se svými výhradami nebo připomínkami tři další europoslanci. Je to stav, který nemá srovnání s jinými členskými státy.
Dá se říci, že máme co dělat se vzestupem černobílého vnímání světa, s většinovým příklonem k populismu? Namísto hledání rovnováhy a kompromisu?
Jsou tam dvě věci, k nichž jedna je viditelná více, kdežto druhá méně. Ta první je o modelech, které jsou tak mocné, že mohou páchat škody – snaha postavit hráz proti těmto škodám nemůže fungovat na úrovni samotných Spojených států, Číny ani EU. Musí vzniknout nějaká globální dohoda. Když tu hráz postavíte, například v Americe, a omezíte firmy, využijete toho konkurence v jiné části světa a bude podporovat ještě agresivnější vývoj. Je těžké hledat v současném světě rovnováhu, a ta může vzniknout jedině globální dohodou.
Druhá věc, o které se mluví méně, je ta, že při tak rychlém a finančně náročném vývoji podniky ekonomicky nefungují. Ty investice jsou obrovské a mají dopad na fungování celosvětového finančního trhu, protože jde opravdu o astronomické peníze. Vede to k růstu úrokových sazeb, který začíná mít velmi vážné dopady na fungování mnoha zemí. Svět se posouvá od fiskální zodpovědnosti k velké fiskální nezodpovědnosti, která generuje stále vyšší dluhy.
Česká republika platí na desetiletý dluh výrazně nad pět procent. Podobnou cenu platí Spojené státy, kde se dluh navyšuje někam nad 120 procent HDP. Bylo by asi vhodné, kdyby vzniklo něco, co by rozvoj brzdilo a snižovalo potřebu získávat stále nové zdroje, pro které firmy nemají příjmy.
Svět je v pohybu, a unie to vnímá, byť to tak někdy moc nevypadá. Je součástí tohoto vnímání jistá sebereflexe?
Myslím, že reflexe a snaha změnit a zdokonalit své fungování, tam je. Uvedl bych dvě různé linky. Jednou je zlepšení na úrovni přeregulace, kterou EU trpí, a to je velmi silná politická linka. Je málo obtížnějších věcí než něco zjednodušit. U této agendy hrozí, že se to dostane do nějakého politického drajvu, který se nedívá doleva ani doprava a škrtá to či ono. Výsledkem pak může být ještě horší regulace.
Pokud chci prohloubit společný trh, a to je skutečně jedna z nejdůležitějších agend a nejpřímější cesta k větší stabilitě, prosperitě a ekonomické bezpečnosti, musím nahrazovat sedmadvacet národních pravidel jednotnými pravidly EU. Musím věci vytvářet, což lidé z politických skupin mimo konstruktivní většinu odmítají. Vyústit to může až v postoj členských států ve smyslu: Chceme status quo, nebudeme to komplikovat.
Platná pravidla se dají změnit pouze jednomyslně. Ti, kteří blokují konkrétní rozhodnutí, budou ti samí, kdo budou blokovat změnu těchto pravidel.
Unie čelí obrovským externím šokům, na které musíme reagovat. Energetická krize vyvolaná Putinem, politika Donalda Trumpa, to vše nás nutí ke kvalitativnímu skoku. Jeho chápání by tady bylo, proveditelnost je bohužel horší. Přesto si stojím za svým přesvědčením, že je unie v dané době opravdu nejlepším místem ve světě, který není zdaleka perfektní.
ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese https://www.protext.cz/zpravy/59795.
