Praha 5. srpna 2026 (PROTEXT) – Báro, NeverMore 68 letos vstupuje do pátého ročníku. Když se ohlédneš zpátky, jaká byla původní myšlenka, se kterou jsi festival zakládala, a změnila se za těch pět let nějak jeho role?
Nějaká větší akce, která by komplexnějším způsobem připomínala události srpna 68, mi tady chyběla delší dobu. Zásadním akcelerátorem vzniku byl ale útok Ruska na Ukrajinu a pokus o její okupaci. Dodnes si pamatuju to únorové ráno a ten hrozný pocit bezmoci, že se historie znovu opakuje. První ročník se tedy přirozeně nesl v duchu solidarity s Ukrajinou, ale v dalších letech jsme už rozvíjeli témata, která reagovala na aktuální nálady ve společnosti, ať to bylo téma dezinformací nebo role žen a médií v takových historických momentech. Od začátku bylo jedním z hlavních cílů oživení tématu okupace i v mladé generaci, protože pro mnoho lidí z generace Z je to téma stejně vzdálené jako třeba druhá světová válka. Tento cíl ostatně stále zůstává jedním z hlavních.
Každý ročník otevírá jiné téma spojené s rokem 1968. Proč letos právě exil a emigrace a co by si měli návštěvníci z tohoto tématu odnést?
Migrace obecně je v dnešním světe velmi intenzivně diskutované téma, které je pro mnoho lidí hodně emočně zabarvené. V České republice je toto téma spojováno většinou buď se strachem z imigrantů z jiného civilizačního okruhu nebo s uprchlíky s válkou zmítané Ukrajiny. Téma je velmi často zneužíváno politiky a místo racionální debaty využívají strach a jiné emoce, aby vše využili k vlastnímu prospěchu. Letošní téma by mělo Čechům připomenout, že i my jsme byli v pozici příchozích, kdy jsme byli nuceni spoléhat na jiné země a jejich obyvatele, kteří neměli s režimem v Československu nic společného. Možná mohli mít pocit, že nemáme důvod utíkat, a přesto nás přijali a umožnili nám tam začít nový, svobodný a bezpečný život. Mezi lety 1948 a 1989 odešlo podle některých odhadů až půl milionu obyvatel, kteří tady zásadně chyběli a podle mého názoru tuto ztrátu ve společnosti cítíme doteď.
NeverMore 68 propojuje historii se současností. Jak hledáš rovnováhu mezi připomínkou historických událostí a debatou o dnešních výzvách, aby festival nebyl jen vzpomínkou, ale i aktuální společenskou platformou?
Aktuálnost témat udržuje Rusko, které od dob Sovětského svazu nezměnilo vůbec nic na své imperiální podstatě a neustále ohrožuje a pokouší se okupovat své sousedy a země v bezprostřední blízkosti jako Ukrajina nebo Gruzie. Skrze trollí farmy a pátou kolonu se snaží změnit narativ a vnímání historických událostí i u nás, například nesmyslnými tvrzeními typu, že nás neokupovali Rusové, ale Ukrajinci. Udržování živé kolektivní paměti o událostech roku 68 tak, jak se staly, je podle mě životně důležité pro naši společnost a její soudržnost.
Od prvního ročníku se festival výrazně rozrostl a stal se největší občanskou připomínkou srpna 1968 v Česku. Čím si vysvětluješ, že si našel tak silnou odezvu u veřejnosti i partnerů?
Upřímně si myslím, že je to odrazem pětiletého úsilí a snahy o spojování napříč občanskou společností a organizacemi, které společně pak vytvářejí obsah na NeverMore68. A musím říct, že na akci je vidět a cítit, že jí návštěvníci oceňují a je pro ně zajímavá. Také si myslím, že lidem chyběla právě taková společná velká akce, kam by mohli 21. srpna přijít, a nejen společně zavzpomínat, ale dozvědět se něco nového o tomto zásadním historickém datu. Navíc mají jednou za rok na jednom místě všechny organizace, které se tomuto tématu věnují.
Svoboda a historická paměť nejsou samozřejmostí a dnes to bohužel občas vypadá, že velmi rádi zapomínáme. Jaká reakce návštěvníků je pro tebe tím momentem, kdy si řekneš, že to i tak dává smysl?
Když každý rok vidím, jak návštěvníci soustředěně poslouchají různé debatní panely, pročítají si texty výstav, sledující dokumenty, vím, že to má smysl. Dalším důležitým momentem je porozumění, ať mezi jednotlivými generacemi, ale obecně mezi všemi návštěvníky. Z vyjadřování politiků i „diskusí“ v online prostoru můžeme mít často pocit, že jsme společnost rozdělená hlubokým a nepřekonatelným příkopem. Staví nás proti sobě a snaží se neustále dělit na my a oni. Realita ale ani zdaleka není tak vyostřená, a i podle mnoha průzkumů je vidět, že se jako národ na těch hlavních hodnotách opravdu většinově shodneme. Třeba na tom, že patříme na západ a máme být součástí NATO, nebo že Rusové jsou spolehlivě nejméně oblíbený národ. Nenechme si tedy od politiků tuto představu vnutit, rozdělování je výhodné jen pro ně, pro nás jako národ a společnost to nic dobrého nepřináší.
Pokud bys měla jednou větou pozvat na NeverMore 68 někoho, kdo si říká, že ‚rok 1968 už je dávná historie‘ a‘ že to se přece už nemůže znovu stát‘, co bys mu odpověděla?
Právě pocit, že ‚to už se dnes stát nemůže‘, bývá jedním z důvodů, proč společnost přestává být vůči podobným hrozbám vnímavá. A jestli nám rok 1968 něco připomíná, pak to, že svobodu můžeme ztratit mnohem rychleji, než jsme ochotni si připustit.
Zdroj: Výstaviště Praha, a.s.
