Děti vyrostou, osamostatní se a doma najednou zůstane nečekaný klid. Pro mnoho rodičů je to zvláštní období, ve kterém se mísí hrdost, úleva i smutek. Ještě nedávno se řešily školy, kroužky a večeře, a najednou je večer ticho. Právě tomuto období se říká syndrom prázdného hnízda.
Neznamená to, že by každý rodič prožíval velkou krizi. Časté ale je, že přichází pocit ztráty dosavadního rytmu i otázka, co bude dál. Člověk si musí znovu zvyknout na jiný režim a někdy i na to, že jeho role se mění. Děti už rodiče tolik nepotřebují v každodenních věcech, vztah ale nekončí, jen se posouvá do nové podoby.
Tohle období obvykle nepřijde ze dne na den. Nejprve se objevuje napětí ještě před odchodem dítěte z domova. Pak přijde samotný moment, kdy pokoj zůstane prázdný a běžné drobnosti začnou najednou chybět. Postupně se ale většina lidí začne s novou situací srovnávat, hledá si jiný rytmus a zvyká si, že domácnost funguje jinak než dřív.
Pomáhá hlavně nebránit se vlastním emocím. Smutek nebo prázdnota nejsou nic neobvyklého a není nutné je předstíraně přebíjet optimismem. Zároveň dává smysl zůstat v kontaktu s dětmi, ale nenechat z toho vyrůst kontrolu. Dospělým dětem většinou vyhovuje, když cítí zájem a podporu, ne neustálý dohled.
Pro hodně lidí je to také chvíle, kdy se po letech znovu vrátí sami k sobě. Někdo opráší staré koníčky, jiný začne víc chodit ven, cestovat nebo se víc věnovat partnerovi. Právě vztah může po odchodu dětí projít velkou změnou, protože na sebe mají oba najednou víc času a znovu se učí fungovat bez každodenního rodičovského provozu.
Syndrom prázdného hnízda tak nemusí být jen smutným koncem jedné etapy. Může to být i začátek nové, klidnější a svobodnější fáze života. Po prvotních negativních emocích často přichází úleva, nový řád a pocit, že vedle rodičovství je tu pořád i vlastní život, který má co nabídnout.
