Do rodiny přišel jako partner mámy, během pár měsíců z něj byl muž, který každý den řeší školu, tréninky i večerní uspávání. Nevlastní rodiče často narážejí na poznámky, které zní nevinně, ale ve skutečnosti shazují jejich roli i vztah k dítěti.
Když se Grant Emerson v roce 2018 seznámil se svou budoucí ženou, netušil, že brzy bude součástí života jejího syna. Chlapec tehdy střídal rodiče v režimu 60/40, ale během pár měsíců začal být u mámy skoro pořád. Emerson popisuje, že se přes noc posunul od svobodného muže k partnerovi a nakonec k tátovi. Dítě mu dlouho neříkalo „tati“, ale „Granty“ a ve škole prý vysvětlovalo, že má „maminku a Grantyho“. Do změny oslovení ho netlačil, protože sám vyrůstal v patchworkové rodině a ví, jak těžké může být slovo „máma“ nebo „táta“.
Největší překvapení pro něj nebyla samotná změna života, ale to, kolik lidí, hlavně mužů, mělo potřebu hodnotit jeho roli. Někteří podporovali, jiní byli odsuzující a část poznámek se vracela jako malé řezné rány. Vybral proto pět vět, které nevlastní rodiče slýchají nejčastěji a které podle něj tnou do živého.
První je „To bych nikdy nedokázal“, často pronášené s úžasem, jako by šlo o extrémní sport. Terapeutka Lauren Weissler upozorňuje, že podobné reakce mohou přicházet od okolí, které se cítí ohrožené nebo nahrazované, případně od lidí, kteří uvažují jen v mantinelech „tradiční“ rodiny. Emerson dodává, že vstup do rodičovství nebyl póza ani dobročinnost, ale postupný proces, kdy se zamiloval do partnerky, poznal jejího syna a zůstal.
Další věta, která podle něj píchne víc, než si lidé uvědomují, zní: „Nechtěl bych se starat o cizí dítě.“ Vnímá ji jako kritiku i přiznání a říká, že jeho nevlastní syn s ním sice nesdílí DNA, ale sdílí život: svačiny, tréninky, připomínky čistých zubů i přesně ten jediný druh makaronů, který doma projde. Weissler vysvětluje, že za podobnými komentáři bývá ego a strach, že dítě bude připomínkou minulosti. Připomíná také, že prostředí, stabilita a láska mají na to, jak dítě funguje, obrovský vliv.
Třetí poznámka se objevuje ve chvíli, kdy se rozhodl pro adopci: „Páni, ty sis adoptoval nevlastního syna, ty musíš být fakt dobrý člověk.“ Weissler se ptá, jestli společnost opravdu tolik otupěla, že ji překvapí obyčejná péče. Emerson říká, že adopce je hlavně papírování, zatímco láska je každodenní činnost a rodičovství je závazek. Rozhodnutí pro adopci podle něj nevycházelo z potřeby sbírat body, ale z toho, že dítě si zasloužilo jistotu a vědomí, že muž, který ho ukládá do postele, nikam nezmizí.
Čtvrtá věta zní: „Jak mohl jeho biologický táta jen tak odejít.“ Emerson přiznává, že na to nemá odpověď a sám se na to ptal mnohokrát. Weissler upozorňuje, že podobná otázka může v dítěti zůstat dlouho a přinášet strach z opuštění i nejistotu ve vztazích, zároveň ale zdůrazňuje, jak důležitý je stabilní, emočně dostupný dospělý, který je přítomný. Emerson popisuje, že biologický otec žije napříč zemí, volá zhruba dvakrát do měsíce a rozhovor se často smrskne na pár stejných otázek. Sám si z toho bere jediné pravidlo: místo rozebírání cizí nepřítomnosti pomáhá být přítomný, chodit na školní akce, k zubaři, číst před spaním a být doma.
Pátá poznámka „Ale on není opravdu tvůj, nechtěl bys vlastní děti“ podle Emersona staví biologii nad všechno ostatní. Weissler říká, že společnost je až příliš fixovaná na to, co je „naše“, i když vztahy nevznikají jako vlastnictví. Dodává, že mít děti kvůli příjmení nebo vzhledu je nebezpečný motiv, protože vychováváme samostatné osobnosti s vlastními názory. Emerson odpovídá, že jeho syn je jeho v úplně obyčejných situacích, u domácích úkolů, při šachu i v objetí. A uzavírá to jednoduše: krevní linie nebo ne, je to jeho syn.
Na konci dodává, že nevlastní rodiče nepotřebují piedestal ani shazování, jen respekt k tomu, že se rozhodli zůstat. Když někoho takového potkáte, doporučuje místo úžasu nebo skepticismu říct jen to, že je to hezké a děti mají štěstí. Ve skutečnosti je podle něj šťastný on, protože dnes mu už jeho syn říká táto.
