Máte pocit, že jste ta nejnešťastnější bytost na celém světě. Už nikdy nebude líp. Nikdo si nedovede představit úzkost, kterou VY prožíváte. A čím více na dně si připadáte, tím více krystalického štěstí vidíte kolem sebe. Iluze, kterou je těžké překonat.
Když se vám například rozpadla rodina, nevidíte kolem sebe snad nic jiného než idylické rodinky a zamilované dvojice, které se romanticky vedou za ruce. Otevřete Facebook a ten opět chrlí bezchybnou pohodu. Máte pocit, že ten „nápor krásy světa“ už fakt nevydržíte. Tohle ale není realita. Jen otisk vašeho vnitřního rozpoložení.
Čistého vína
Ne, svět opravdu není zalitý sluncem. Pamatujte, že stejnými pocity marnosti si v životě projde většina z nás. Někoho dříve, někoho později, miliony lidí má blackout svého života právě nyní, třeba jako zrovna vy. Děje se to však v tichosti, za zavřenými dveřmi. Málokdo své prohry a chmury vytrubuje do světa. Proto my o tom ani netušíme a máme pocit, že všichni jsou jen šťastní a my jediní, komu se děje to špatné. (Což samozřejmě neznamená, že naše bolest v srci je menší.) Ale tyto věci, nečekané, šokující, zdrcující, se prostě v životě dějí. Každému. Musíme přijmout, že ten, kterého milujeme a pro koho žijeme, se nám může ze dne na den ztratit. Během chvíle se život může obrátit naruby. Ať už následkem lidského rozhodnutí nebo nešťastné události. A my musíme jediné: Vyrovnat se s tím.
Příběh o zničeném štěstí
O svých „chvílích zkázy“ dlouho mlčel i otec dvou dětí (3 a 5 let), pětatřicetiletý Radek. Stavěl rodinný dům, plánoval společnou budoucnost. Pak přišla rána z čistého nebe. Manželka mu sdělila, „že už ho nemiluje“, přihodila k tomu pár nejapných důvodů. Těšila se hlavně na vysoké alimenty. Odstěhovala se do domu, který jí poskytla matka. Byt, který do té doby čišel životem, byl najednou prázdný. Holé stěny, police bez kytek, dekorací. Všechno si odnesla. Na zdi zůstaly jen fotky ještě nedávno šťastné rodinky.
Depresivní atmosféra dopadala i na děti. (O které se teď stará hlavně tatínek, protože matka péči o ně sama nezvládá.) „Byla to naprostá beznaděj. V bytě bylo smutno, prázdno, děti pořád plakaly… Bylo to hodně těžké. Hlavně zezačátku,“ přiznává Radek, že si prožil ty nejhorší chvíle. Statnému vazounovi se v očích lesknou slzy.
Srdeční záležitost
Pětačtyřicetiletý Patrik se zase uzavřel sám se svým smutkem, když přišel o dva milované. Přece dospělý chlap nebude fňukat. Když ale vypráví svůj příběh, je zřejmé, že to zanechalo velkou jizvu na jeho duši.
Matka s otcem se ho jako malého vzdali a vychovávali ho prarodiče. Pochopitelně měl tedy k nim silný vztah. Před dvěma lety mu ve stejném měsíci oba zemřeli. Naráz přišel o dvě nejbližší osoby, které tvořily jeho rodinu. Pro muže, jemuž se před lety rozpadlo manželství a dcera už vyletěla z hnízda, to byla větší ztráta, než by kdo hádal. Na byť statného, schopného chlapa dopadala samota a stesk po jeho milované babičce a dědečkovi. „Najednou ve mně byl zase ten malý, bezbranný kluk. Neubráníte se pocitu, že jste zůstali na světě sami,“ přiznává nepopsatelné pocity smutku, které v něm ještě stále zůstávají.
Milovaná maminka
Smutný příběh vypráví i osmatřicetiletá Adriana (dříve Adrian). Kvůli své odlišné orientaci v minulosti podstoupila kompletní změnu pohlaví z muže na ženu. Nikdy se jí ale nepodařilo najít si partnera. Byla proto velmi fixovaná na svoji maminku. Byla jí milující matkou, nejlepší kamarádkou, životní parťačkou. Svému synovi rozuměla, chápala ho, ve všem. Před několika lety však zemřela na rakovinu. Jak Adriana po letech přiznala, procházela si stavy, kdy neměla chuť dál žít. Bez její milované mámy pro ni život ztrácel smysl. Dodnes má v srdci po mamince prázdno. „Tolik mi pořád chybí.“ Ví ale, že se s bolestí musí poprat. Soustředí se na svou práci art direktorky a péči a lásku věnuje fence knírače.
Když láska proteče mezi prsty
Své emoce popsala i jednačtyřicetiletá Martina. Nad propastí se ocitla, když náhle zemřel její bývalý muž. Měli dceru ve střídavé péči. Myslela si, že spolu nemohou žít. Malovala si, že najde lepšího partnera. Ve chvíli, kdy o svého bývalého muže přišla, zhroutil se jí svět. Zjistila, jak moc ho vlastně milovala. Nebylo však cesty zpět. Ani situace, kdy se musela při náročném zaměstnaní ještě starat o dospívající dceru, nebyla pro ni jednoduchá. „Někdy mě přepadly hodně černé myšlenky. Jediné, co mě nutí vstát a jít, je můj syn, pro kterého tady musím být,“ svěřila se.
„Smutným hodiny se zdají dlouhé,“ praví staré přísloví. To přívětivější pak říká: „Smutek odlétá na křídlech času.“
Ponaučení z toho však vyplývá jediné. Dokud jsme šťastní, žijme naplno. Vychutnávejme si každou obyčejnou věc, která nás těší. Buďme vděčni za každou chvíli, kdy je nám dobře s těmi, které máme rádi. Nikdo totiž neví, co nám život zítra přichystá.
