Bhagavadgíta doporučuje rozvíjet naši schopnost odpoutanosti tak, že ji budeme každý den procvičovat, počínaje malými věcmi. Co ale odpoutanost vlastně znamená?
Existuje velmi stará a slavná anekdota o tom, jak v Indii chytit opici. Vhodíte hrst ořechů do sklenice s malým otvorem. Opice strčí ruku do sklenice, popadne ořechy a pak zjistí, že nemůže otvorem vytáhnout sevřenou pěst ven. Pokud by opice pustila ořechy, mohla by uniknout. Ale to neudělá.
Je to tak jednoduché: Odpoutanost vede ke svobodě.
Co je odpoutanost
Odpoutanost není o vnějších věcech. Ve skutečnosti, jak je tomu často u velkých problémů duchovního života, odpoutanost zahrnuje hluboký paradox. Je pravda, že ti, kteří nemají ve svém životě mnoho nepořádku, mají více času na vnitřní praxi. Z dlouhodobého hlediska však odpoutání se od rodiny, majetku, politického aktivismu, přátelství a kariéry může ve skutečnosti ochudit náš vnitřní život.
Zapojení lidí a míst, dovedností a nápadů, peněz a majetku je to, co ve skutečnosti zakládá vnitřní praxi. Bez těchto vnějších vztahů a tlaku, který vytvářejí, je těžké naučit se soucitu, zbavit se hněvu, pýchy a tvrdosti srdce, získat duchovní vhled do své činnosti.
Nemůžeme tedy používat odpoutanost jako omluvu, abychom se nezabývali základními otázkami, jako je živobytí, moc, sebeúcta a vztahy s ostatními lidmi. Respektive můžeme, ale nakonec se tyto problémy objeví a udeří nás do tváře.
Praktikujte odpoutanost jako základní dovednost
Stejně tak nemůžeme odpoutanost učinit synonymem pro lhostejnost, nedbalost nebo pasivitu. Místo toho můžeme praktikovat odpoutanost jako dovednost – možná základní dovednost, abychom do našeho života dostali integritu a milost.
Bhagavadgíta, která je jistě základním textem o praxi odpoutanosti, je v tomto bodě úžasně explicitní. Krišna říká Ardžunovi, že jednat s odpoutaností znamená dělat správnou věc pro její vlastní dobro. Protože je to potřeba udělat, bez obav z úspěchu nebo neúspěchu.
Zároveň Krišna opakovaně připomíná Ardžunovi, aby se nesnažil dělat to nejlepší v roli, kterou od něj osud vyžaduje. V jistém smyslu je Bhagavadgíta jedno dlouhé učení o tom, jak jednat s maximální milostí a zároveň pod maximálním tlakem. Ve skutečnosti se zabývá mnoha otázkami, které máme ohledně odpoutanosti.
Například poukazuje na to, že bychom se ve skutečnosti neměli vzdát své rodiny nebo své schopnosti užívat si, ale své tendence ztotožňovat se se svými těly a osobnostmi místo čistého a nesmrtelného uvědomění.
