Historie vysokorychlostní železnice sahá až do šedesátých let minulého století. Odstartovalo ji Japonsko a pak již nastal boom v celém světě. Dnes vysokorychlostní železnice funguje ve dvou desítkách zemí. V Evropě si prvenství v oblasti vysokorychlostní železnice připsala Itálie a Francie, která vybudovala první evropský systém TGV. V každé zemi má vysokorychlostní železnice svá specifika i rozdílné investiční náklady. Historie i technické zajímavosti o vysokorychlostních tratích jsou nesmírně atraktivním a obsáhlým tématem. Stavební správa vysokorychlostních tratí ČR (SSVRT ) proto ve středu 6. března 2024 pořádá Prezentační den na téma “Historie a technické zajímavosti vysokorychlostní železnice”.
Prezentací nabitou informacemi, atraktivními fotografiemi, schématy a vizualizacemi vás od 16:00 provede náměstek ředitele SSVRT Ing. Jiří Merta. Sledujte online nebo osobně v Informačním centru Správy železnic na pražském hlavním nádraží.
Zanedlouho se mezi země s vysokorychlostní železnicí zařadí i Česká republika. Při přípravě vysokorychlostních tratí čerpáme ze zkušeností ostatních zemí a využíváme francouzské know-how. Takzvané sprintery a expresy v Česku pojedou až 320 km/h, rychlíky nabídnou rychlost 230 km/h a regionální expresy minimální rychlost 200 km/h.
Jaké tedy budou české vysokorychlostní tratě? S jakými technickými zajímavostmi se setkáme? Zjednodušeně řečeno projektujeme tratě, které výhledově umožní dokonce rychlost 350 km/h, klasické koleje budou uloženy ve štěrkovém loži a kompletně oplocené, abychom minimalizovali vniknutí osob nebo zvěře. Cílem je, aby co nejméně zatěžovaly krajinu. Trať bude v terénu co nejméně „viditelná“, s řadou mostů a tunelů tam, kde to místní podmínky vyžadují. Souvisí s tím i propustnost krajiny. Lidem tak zachováme nebo nahradíme komunikace, zvěř zase dostane možnost pohybovat se po ekoduktech. Myslíme také na zadržování vody v krajině.
Samostatnou kapitolou je bezpečnost, provozuschopnost a udržitelnost. Počítáme s potřebou zajistit nepřetržité monitorování stavu infrastruktury. To zajistí nejen detektory na infrastruktuře, ale také speciální diagnostická vozidla správců infrastruktury.
Systém rychlých spojení a vysokorychlostních tratí v České republice pracuje s celou řadou požadavků. Musí zejména zajistit novou kapacitu pro železniční dopravu, být provázaný s konvenční sítí a řídit se Technickými specifikacemi pro interoperabilitu v rámci Evropské unie. Cílové systémové jízdní doby nabízejí spojení Praha – Brno za jednu hodinu nebo Berlín – Vídeň za cca čtyři hodiny.
V neposlední řadě musí být vysokorychlostní železnice v Česku vysoce spolehlivá a dostupná, dobře a rychle udržovatelná a zejména bezpečná.
