PET je ten „hodný“ plast, který znáte z lahví a obalů. Jenže když se jednou zabarví, smíchá s textilem nebo se z něj stane směsný odpad, končí často tam, kde všechno, co se špatně třídí, na skládce. Nová studie teď ukazuje, že enzymy by mohly tenhle slepý konec změnit na uzavřený kruh.
Tým vědců spojil biochemii s procesním inženýrstvím a místo dalšího „lepšího enzymu“ šel po celé továrně, krok za krokem. V praxi to znamená méně chemie, méně energie a hlavně jednoduché triky, které se dají škálovat. Cíl byl prostý, udělat z enzymatické recyklace technologii, která dává smysl i v excelovské tabulce.
Jedna z klíčových úprav zní nenápadně, PET se před reakcí „rozruší“ extruzí a rychlým ochlazením, aby byl pro enzymy přístupnější. Díky tomu vychází v laboratorně-modelovaném procesu téměř úplná přeměna PET zhruba za 50 hodin. To je důležité, protože u enzymů často rozhoduje právě rychlost a stabilita procesu.
Druhá změna míří na bolest enzymatické recyklace: spotřebu kyselin a zásad při udržování správného pH. Studie místo běžně používaného hydroxidu sodného pracuje s hydroxidem amonným a následnou „recyklací“ použité zásady přes termolýzu meziproduktu. Výsledek je dramatický, spotřeba kyselin a zásad klesá o více než 99 % a roční provozní náklady modelově o 74 %.
Třetí vylepšení řeší druhou hlavní surovinu z PET, etylenglykol. Autoři upravili provoz tak, aby se etylenglykol v reakční směsi víc koncentroval, a jeho následné získávání pak vychází energeticky výrazně lépe. V jejich optimalizované variantě to znamená zhruba 65% snížení energie potřebné na separaci etylenglykolu.
V součtu pak vychází odhadovaná minimální prodejní cena recyklovaného PET na 1,51 dolaru za kilogram, zatímco „panenský“ PET v USA autoři srovnávají s 1,87 dolaru za kilogram. Jinými slovy, enzymy se tu nepředvádějí jako zázrak, ale jako technologie, která se konečně umí obhájit i ekonomicky. A pokud se podobné procesy podaří dotáhnout mimo model do reálných linek, může mít PET poprvé šanci být materiálem, který se opravdu vrací domů.
