Skákání do řeči většina z nás považuje za neslušnost. Jenže co když to není vždy projev neúcty, ale třeba snaha projevit zájem nebo neschopnost udržet myšlenku? Odborníci se shodují, že přerušování má různé podoby – a ne každá je negativní.
Když to bez přerušení nejde
„Měli byste přerušit jen tehdy, když někdo říká něco fakticky nepravdivého,“ říká právník Jefferson Fisher pro magazín TIME. V takovém případě doporučuje být přímý, ale slušný: „Petro, vím, že tě přerušuji, ale…“ Podle něj totiž nejde o zpochybnění názoru, ale o opravu skutečnosti.
Dobrým trikem je také použít jméno člověka, kterého chcete přerušit. V rušné debatě se tak snadněji prosadíte, aniž byste působili neuctivě. A pokud někdo mluví už moc dlouho? „Oceňuji tvé myšlenky, ale teď bych rád slyšel i názor třeba od Jany,“ navrhuje Fisher.
Typy přerušování: moc, vztah, nebo nic
Psycholog Hanan Parvez rozlišuje tři hlavní druhy přerušování:
- Mocenské přerušení – Cílem je ovládnout konverzaci a získat převahu. Často působí arogantně a druhému bereme slovo zcela záměrně.
- Přerušení pro navázání kontaktu – Někdy člověk neskočí druhému do řeči proto, aby ho přerušil, ale protože chce ukázat, že ho opravdu poslouchá. Představte si situaci: „Včera jsem potkala Kláru…“ A druhý hned nadšeně zareaguje: „Kláru? Tomášovu sestru?“ Takové přerušení nezraňuje – naopak. Může působit mile a potvrzuje, že vám druhý věnuje pozornost. Rozhovor se díky tomu rozvíjí plynule dál a obě strany se cítí zapojené.
- Neutrální přerušení – Může za ním být vzrušení, rozdílný styl komunikace nebo třeba záchvěv myšlenky, která za chvíli uteče. Někdy se za tím skrývá i ADHD nebo úzkost.
Co s tím?
Psycholožka Nicole Sublette připomíná, že časté skákání do řeči může souviset s tím, jak jsme vyrostli. Pokud jsme jako děti zažívali chaos nebo museli o slovo bojovat, může se to přenést do dospělosti. „Je těžké se uvolnit, když v sobě člověk nese vnitřní napětí,“ říká.
Profesor psychologie Karen Quigley přiznává, že přerušuje víc než dřív – prostě proto, že s přibývajícím věkem často zapomíná, co chtěla říct. Způsob, jak s tím bojovat, je podle ní jednoduchý: „Na Zoomu zůstávám ztlumená, dokud si nejsem jistá, že chci opravdu něco říct.“
Alison Wood Brooks z Harvardu zase doporučuje trik s poznámkovým blokem. Když vás napadne něco důležitého, napište si to. Můžete se k tomu vrátit, až bude čas – a nebudete skákat do řeči.
Mluvte i o tom, jak mluvíte
Aisulu Kulbayeva, odbornice na lingvistiku, říká, že bychom si měli víc povídat o tom, jak spolu mluvíme. „Zeptejte se: Přerušil(a) jsem tě? Vadilo ti to?“ Jen tak si navzájem nastavíme hranice a budeme se lépe chápat.
Možná tedy nejde o to, jestli skáčeme druhým do řeči, ale proč. A také jak to děláme. Lidská konverzace je totiž přirozeně trochu chaotická – a to je v pořádku.
