Oteplování v horách nemění jen ledovce. Mění i laviny. A někdy úplně opačně, než by člověk čekal. Místo úbytku lavin se v některých regionech rozjíždí jejich nová éra, častější a s delším doběhem.
V západních Indických Himálajích to ukazuje mimořádně dlouhý záznam poskládaný z letokruhů. Vědci četli stopy po lavinách v růstu stromů, které laviny zranily, ohnuly nebo částečně zlomily. Díky tomu vznikla časová řada dlouhá 150 let, nejdelší svého druhu pro Himálaj.
Výsledek je nepříjemně jasný. Od 70. let minulého století lavin přibylo a některé dojíždějí níž než dřív. Ve stopách v lese se objevují roky s velmi vysokou aktivitou, zatímco v období mezi 40. a 60. lety se naopak ukazuje téměř klid. Změna se nedá jednoduše vysvětlit tím, že by se měnilo, kolik stromů šlo vůbec analyzovat. Vzorec je příliš výrazný a drží napříč celým svahem.
Letokruhy jako kronika lavin
Výzkum stojí na jednoduchém principu. Stromy si pamatují náraz. Když je lavina odře, zlomí větev nebo je nakloní, zanechá v dřevě stopu. Takové poruchy růstu se dají datovat na konkrétní rok a často i na část sezony. Na jednom svahu mezi vesnicemi Solang a Dhundi v indickém státě Himachal Pradesh tak bylo analyzováno 144 stromů a v jejich letokruzích se našlo přes pět set anomálií spojených s lavinami.
Z těchto stop vyšlo 38 lavinových let od poloviny 19. století. V některých dekádách laviny zasahovaly mnohem větší plochy než dřív a jejich doběhy se posunuly níž na subalpinské svahy. To je zásadní, protože právě tam už stojí infrastruktura a pohybují se lidé. Studie přímo zmiňuje tlak na dopravu v oblasti a fakt, že svah protíná trasa k novému tunelu u Rothang Pass, který má zajistit celoroční spojení do horských regionů.
How Climate Change May Influence Deadly Avalanches https://t.co/c5BkqMvgBl via @sciam pic.twitter.com/nbfUUNaf0p
— Tim McGill (@TMcGillWeather) February 27, 2021
Teplo, mokrý sníh a delší doběhy
Když se hledala příčina lavin, nejlépe vychází oteplování v zimě a na začátku jara. Modelování ukazuje, že pravděpodobnost lavin roste hlavně při vytrvale vyšších teplotách mezi prosincem a březnem. Právě to podporuje vlhnutí sněhu a přechod k mokrým lavinám. A ty se chovají jinak než lehké prašanové jazyky. Umí být těžké, hutné a dokážou se sunout dál po svahu, někdy až do míst, která dřív zůstávala mimo dosah.
Text upozorňuje na paradox, který se v debatách o klimatu často zjednodušuje. Méně sněhu automaticky neznamená méně lavin. Stačí, aby se ve vyšších polohách udržela dostatečná sněhová pokrývka, ale častěji se přecházelo přes bod tání. Lavina pak dostane „mazivo“ v podobě vody ve sněhu, sníží se tření a může se prodloužit doběh.
Do širšího obrázku zapadá i druhý dodaný text o tom, jak klimatická změna může proměnit lavinovou dynamiku v různých regionech. Zmiňuje větší výkyvy teplot, intenzivnější bouře a častější situace, kdy do sněhu prší. Právě déšť na sníh umí vytvářet kluzké vrstvy ledu, které fungují jako skluznice. Vedle toho se připomíná, že teplejší vzduch udrží víc vlhkosti, takže když už přijde srážková epizoda, může být extrémní.
Praktický dopad je jednoduchý. Ochrana před prašanovou lavinou vypadá jinak než ochrana před mokrou masou, která se valí níž a tlačí víc. Někde pomohou ploty a preventivní odstřely, jinde budou potřeba pevnější galerie nad silnicemi, přesuny vedení nebo nové mapy ohrožení. A hlavně, v regionech, kde se dřív spoléhalo na logiku ubývajícího sněhu, se bude muset přenastavit způsob, jak se o riziku uvažuje.
V obou textech se opakuje jedna věta, která stojí za zapamatování. Méně sněhu neznamená méně lavin. V oteplujících se horách se totiž čím dál častěji hraje o to, jaký sníh to je, kdy přijde obleva a kolik vody se do sněhové vrstvy dostane. A to může rozhodnout o tom, jestli lavina skončí vysoko v žlabu, nebo dojede až k silnici.
