Komunikace drží vztah pohromadě, jenže právě u těch nejdůležitějších témat se mnoho párů zasekne. Peníze, sex, hranice s rodinou, výchova nebo potřeby, které zůstávají nevyslovené, se často odsouvají „na potom“. Jenže potom bývá pozdě, protože místo jasna začne růst domýšlení, napětí a tiché výčitky.
Terapeutka Eliza Davis vysvětluje, že odkládání často vychází ze strachu z konfliktu. „Páry odkládají tyto rozhovory, protože strach z možného konfliktu je děsivější než představa žít s nenaplněnou potřebou nebo bez jasna v daném tématu.“ Marc Zola k tomu dodává, že neshody jsou normální součást vztahu a jde je probírat tak, aby z toho nebyl boj o viníka: „Je možné mluvit o náročných věcech, aniž by se z toho dělali padouši a hrdinové.“
Velké ticho bývá kolem financí. Rozpočty, dluhy, způsob utrácení nebo finanční obavy si partneři často nechávají pro sebe, i když plánují společnou budoucnost. Davis upozorňuje, že tajnosti se rychle překlápějí do nedůvěry a emocionálního odstupu. Zároveň se bez otevřeného rozhovoru snadno rodí soudy a domněnky o hodnotách a záměrech toho druhého.
Další třecí plocha jsou hranice vůči přátelům a rodině. Neohlášené návštěvy, přílišné sdílení s kamarády nebo situace, kdy jeden partner cítí, že stojí až na druhém místě, dokážou vztah nenápadně rozleptat. Zola popisuje, že konflikt často není o konkrétních lidech, ale o pocitu, koho si partner vybírá a komu dává přednost. Jasně domluvené hranice naopak posilují respekt i jistotu.
Odkládané jsou i rozhovory o sexu a intimitě, ať už jde o četnost, nové experimentování v ložnici nebo nespokojenost, kterou je nepříjemné přiznat. Zola říká, že páry se těmto rozhovorům vyhýbají, aby druhého nevystavily odmítnutí nebo tlaku, jenže cena může být vysoká. Podobně překvapivě pozdě přichází debaty o rodičovství, někdy až ve chvíli, kdy už dítě reálně vstupuje do života a rozdílné hodnoty vyplavou na povrch.
Rene Mondy zmiňuje i jednostranné rozhodování, třeba když někdo koupí nemovitost bez domluvy nebo dovolí příbuznému nastěhovat se. U lidí, kteří mají za sebou rozvod a vstupují do nového vztahu, prý často naráží na zvyk fungovat samostatně a neuvědomovat si dopad na partnera. V praxi pak slýchá věty jako: „Cítím se neviditelně,“ nebo „Nic jsem neřekl, protože jsem nechtěl vypadat potřebně.“ Právě strach z toho, že budu působit „moc“, se pojí i s nevyřčenými potřebami, které se časem mění v resentiment.
Pomáhá držet se jednoduchých pravidel. Důležité věci řešte osobně, ne přes telefon nebo zprávy, protože tón a řeč těla často řeknou víc než slova. Zůstaňte u jednoho tématu a nesnažte se v jednom rozhovoru vyčerpat celý seznam křivd. Mluvte za sebe, ne stylem „ty vždycky“, aby druhý neměl pocit útoku. A když na rozhovor není správný čas, dá se ho odložit, jen je fér říct to nahlas a domluvit konkrétní okamžik, kdy se k němu vrátíte.
