Nové výzkumy ukazují, že neandrtálci možná vařili podle „rodinných tradic“. Ve dvou jeskyních na území dnešního Izraele totiž archeologové objevili odlišné stopy po porcování masa, přestože tamní skupiny používaly stejné nástroje a lovily stejná zvířata. Rozdíly naznačují, že si lidé z rodu Homo neandertalensis možná předávali kulinářské zvyklosti z generace na generaci.
Obě skupiny žily ve vzdálenosti pouhých 70 kilometrů. Přesto vykazují rozdílné zvyklosti při zpracování ulovené zvěře. V jeskyni Amud například vědci našli více spálených a roztříštěných kostí, zatímco v Kebara bylo kostí méně poškozených a pravděpodobně podléhaly kontrolovanému vaření. V Kebara také často nosili celá těla zvířat do jeskyně, zatímco v Amud se s nimi pracovalo častěji přímo na místě lovu.
Kosti jako archeologické kuchařky
Analýza řezných stop na kostech ukazuje jemné, ale konzistentní rozdíly. V Amud byly řezy kratší, hustěji seskupené a méně rovné. To může naznačovat, že skupina v této jeskyni maso před řezáním nechávala například vyschnout nebo fermentovat, což by vyžadovalo obtížnější porcování. Alternativně mohlo porcování probíhat kolektivně, což se podepsalo na stopách.
Experimentální archeologie vyloučila, že by rozdíly vznikly kvůli nedostatku dovedností nebo rozdílným druhům zvěře. Rozdíly tedy zřejmě nebyly náhodné, ale odrážely vědomá rozhodnutí, zakořeněná v kultuře dané skupiny.
Maggoti a vysoké hodnoty dusíku
Jiný výzkum přináší ještě výraznější hypotézu: podle jedné teorie mohli neandrtálci záměrně jíst hnijící maso plné larev, aby si zajistili více bílkovin a tuků. Tato konzumace by mohla vysvětlit mimořádně vysoké hodnoty dusíku, které se našly v jejich kostech — vyšší než u vlků nebo lvů. Podle autorů larvy měly ještě vyšší dusíkový obsah než samotné maso, a tedy výrazně ovlivnily izotopový profil.
Hypotéza je kontroverzní, ale nabízí alternativu ke klasickému výkladu, že neandrtálci byli extrémní masožravci. Jiní odborníci ale upozorňují, že stejně tak by podobné hodnoty vznikly při konzumaci jiných organických materiálů, například výkalů.
Kulinářská rozmanitost v čase i prostoru
Neandrtálci žili v rozmanitém prostředí a pravděpodobně se nestravovali jednotně. Studie ukazují, že jedli také mořské plody, houby nebo možná i med. A zatímco stopy masa na kostech přežívají věky, rostlinné zbytky mizí. To zkresluje pohled na jejich jídelníček.
Vědci proto připouštějí, že nemůžeme mluvit o „neandrtálské kuchyni“ jako o jednotném systému. Spíš šlo o mozaiku místních tradic, které formovalo prostředí, dostupné zdroje i sociální zvyklosti. Jinými slovy: i před 50 tisíci lety platilo, že každá skupina měla „to svoje“.
