Vyrovnanost je cvičení srdce, které kultivuje stav mysli. Ten nedovolí, aby byl člověk chycen ve světských pastích chvály a obviňování, úspěchu a neúspěchu, potěšení a bolesti, slávy a neúcty. Proč hledat rovnováhu pomocí meditace?
Když bylo něco důležité, Buddha se postaral o to, aby se to opakovalo znovu a znovu během 45 let jeho učení. Upekkha neboli vyrovnanost – praxe vyrovnaného srdce a mysli – je jednou z těchto věcí.
Vyrovnanost nás udržuje v rovnováze uprostřed chaosu a je známo, že je vyrovnávacím faktorem naší víry, moudrosti a energie. Chrání srdce před závistí, upřednostňuje vzrušení z radosti před rozrušením, soucit před sklouznutím do lítosti. Vyrovnanost je cvičením pro divoká srdce. Vyrovnanost se nebojí, neustupuje. Zůstává přítomna všemu, co vzniká, aniž by soudila nebo reagovala.
Vytváření hranic
Vyrovnanost má být poznána a praktikována, zatímco se zabýváte „desetitisíci radostí a deseti tisíci strasti“ ve vztahu s jinými lidmi. Při aplikaci tohoto konceptu na naše interakce s ostatními můžete na vyrovnanost myslet jako na lásku v kombinaci s jasnými hranicemi a něhou bez připoutanosti.
Hranice. Mnoho z nás se lekne, když slyší to slovo. Myslíme na krutost, na odstrkování někoho. Ale když použijete lásku a něhu, hranice mohou vytvořit prostředí sociální harmonie, protože dávají vědět, že všichni hrajeme podle stejných pravidel.
Držet to, co je vaše
Klasické fráze meditační praxe vyrovnanosti říkají, že „všechny bytosti jsou vlastníky své karmy. Jejich štěstí a neštěstí závisí na jejich činech, ne na mých přáních pro ně.“ To naznačuje: „Záleží mi na tobě, ale nemám pod kontrolou vývoj událostí. Nemůžu ti všechno vylepšit.“ Znamená to, že tě mohu doprovodit k předním dveřím, ale nemohu jít dovnitř a najít pro tebe uzdravení.
Vyrovnanost nám pomáhá poznat, co patří druhým a co patří nám. A také to, co patří našim předkům, protože často nosíme jejich břemena na svých bedrech. Mohu jít vedle tebe, ale nemusím nést všechna břemena. Vyrovnanost je obzvláště důležitá pro pracovníky ve zdravotní péči, vychovatele či sociální pracovníky. Ti se musí snažit nenakládat utrpení jiných na sebe.
Nalezení pocitu rovnováhy mezi naším vlastním duševním zdravím a naším závazkem ke zdraví našich širších komunit se může zdát jako akt vyvažování. Je to, jako bychom byli schopni zpomalit svět kolem nás a vidět prostor mezi tím – prostor, do kterého můžeme vnést trpělivost, štědrost a soucit pro sebe i pro ostatní.
