Mikrostres vypadá nevinně. Krátká zpráva, která vás rozhodí. Nenápadná prosba, kterou nejde odmítnout. Schůzka, jež se protáhne a rozbije celý den. Jednotlivě to člověk přejde, jenže večer má pocit, že se nezastavil ani na minutu, a přesto toho moc neudělal.
Na rozdíl od velkých krizí se mikrostres často rodí v běžných vztazích a drobných interakcích. Nejde o jednu dramatickou událost, spíš o malé momenty, které berou energii, rozbíjejí pozornost a nutí mozek držet v hlavě nedokončené věci. Někdy je spouští práce, jindy rodina, často obojí, protože hranice mezi tím se dnes snadno rozpije.
Problém bývá v tom, že mikrostres nejde jednoduše „odložit“. Když vám někdo napíše neurčitou větu typu „můžeš se na to mrknout“, zůstane vám to hlavě viset. Když čekáte na odpověď, mozek si průběžně kontroluje, jestli už přišla. Když řešíte cizí emoce, i krátká výměna vás může vyčerpat víc než půlhodina rutinní práce.
Do toho přichází přepínání mezi úkoly. Jakmile se odtrhnete od jedné věci a skočíte na druhou, část pozornosti se často drží u toho předchozího. Nejde jen o čas, který zabere kliknout zpátky do dokumentu. Ztrácí se rozjeté soustředění, rozpracovaná logika, chuť pokračovat, a návrat stojí další mentální práci.
Mikrostres má i typické projevy. Podrážděnost kvůli maličkostem, pocit vnitřního spěchu, neschopnost začít, i když máte čas. Časté „jen rychle něco dodělám“ se mění v nekonečné dohánění, které končí tím, že si večer chcete odpočinout, ale hlava pořád jede v režimu úkolů, odpovědí a kontrol.
Pomáhá začít u konkrétních drobností, protože přesně ty tvoří problém. Zkuste zneviditelnit rušiče, vypnout zbytečné notifikace, nenechávat otevřené kanály, které vás tahají zpátky. Domlouvejte si jasnější zadání a termíny, ať vám v hlavě nevisí neurčité „někdy“. Dělejte si krátké pauzy bez obrazovky, i dvě minuty ticha umí překlopit den. A když se mikrostres vrací přes lidi, často pomůže jedna věta navíc, která nastaví hranici slušně a bez vysvětlování.
