Nedostatek vody a stále méně předvídatelné srážky nutí indické komunity hledat řešení v minulosti. Vesnice napříč zemí proto obnovují studny, nádrže a hliněné hráze, které po staletí zachycovaly monzunovou vodu. Tradiční stavby pomáhají doplňovat podzemní zásoby a často fungují lépe než moderní infrastruktura.
V indickém Rádžasthánu leží Moosi Rani Sagar, stupňovitá studna vybudovaná na začátku 19. století. Ještě před několika lety měla nestálou hladinu a silně znečištěnou vodu. Po obnově však zadržuje vodu v hloubce až devíti metrů. V roce 2025 dokonce přetekla přes chodník poprvé po více než třiceti letech.
Buried for Centuries, Now Saving Water: Why India Is Reviving Its Ancient Stepwellshttps://t.co/lwV31a8e55 pic.twitter.com/TQkntSadMN
— NewsX World (@NewsX) August 21, 2026
Staré stavby zpomalují vodu
Podobné systémy mají v jednotlivých částech Indie různá jména. Patří mezi ně baori, johad, kund, tanka nebo nadi. Liší se tvarem i způsobem využití, ale spojuje je základní princip. Zachytí dešťovou vodu a dají jí čas, aby se vsákla do půdy místo rychlého odtoku.
Stupňovité studny patří k nejvýraznějším příkladům. Kamenná schodiště vedou až k hladině podzemní vody a zpřístupňují ji i během suchých měsíců. Tisíce těchto staveb vznikaly od 7. do 19. století. Mnohé později zanikly pod nánosy bahna, jiné se změnily ve skládky nebo znečištěné nádrže.
Jejich návrat není pouhou připomínkou minulosti. Indie má přibližně 18 procent světové populace, ale jen čtyři procenta sladkovodních zdrojů. Země zároveň čerpá více podzemní vody než kterýkoli jiný stát. V některých oblastech odběr dlouhodobě převyšuje množství, které dokážou doplnit srážky.
Situaci zhoršuje změna klimatu. Vyšší teploty rychleji vysušují půdu a prudké deště nestačí zasakovat. Voda pak odteče dříve, než doplní podzemní zásoby. Otevřené kanály a přehrady navíc ztrácejí část vody odpařováním. Tradiční systémy ji naopak odvádějí hlouběji do země, kde zůstává chladnější a dostupná okolním studnám.
Výrazné výsledky přinesla také obnova johadů, jednoduchých hliněných hrází zachycujících monzunový odtok. V oblasti Alwar jejich původní síť postupně zanikla kvůli těžbě, kácení lesů a rostoucímu využívání vrtů. Řeky vyschly a úřady některá místa označily za oblasti, kde čerpání překročilo možnosti podzemních zdrojů.
V roce 1985 přijel do Alwar Rajendra Singh s plánem založit zdravotní kliniku. Obyvatelé vesnice Gopalpura mu však vysvětlili, že naléhavěji potřebují vodu. Singh proto začal stavět johady. Po příchodu dalšího monzunu se první nádrž naplnila a voda se během stejné sezony vrátila také do několik let vyschlých studní.
Úspěch povzbudil další vesnice. Mezi lety 1994 a 2007 vzniklo v oblasti přes deset tisíc zařízení na zachytávání vody. Pomohla obnovit trvalý průtok v pěti dříve sezonních řekách a zlepšila podmínky přibližně ve 250 vesnicích. Postupně se tato praxe rozšířila do více než 700 obcí v Rádžasthánu.
Rozhoduje péče místních komunit
Podobné projekty pokračují také v dalších státech. V oblasti Marathwada se přes šest tisíc vesnic zapojilo do budování a obnovy zařízení na ochranu půdy a vody. Podle organizace Paani Foundation vytvořily úložnou kapacitu přes 550 miliard litrů. V Tamilnádu zase komunity obnovují vsakovací nádrže, které pomáhají doplňovat hladinu podzemní vody.
Tradiční systémy přinášejí také širší ekologické výhody. Omezují erozi půdy, podporují místní rostliny a živočichy a mohou zlepšovat kvalitu vody. Jejich obnova navíc spojuje obyvatele vesnic, kteří se společně starají o čištění nádrží a odstraňování usazenin.
Indická vláda nyní začleňuje johady, tanky, stupňovité studny a kundy do programů zaměřených na zásobování venkova vodou. Další projekt podpořil vznik 69 tisíc vesnických rybníků. Množství vody, které se z nádrží a dalších ochranných staveb vrací do podzemí, vzrostlo ze 14 miliard metrů krychlových v roce 2017 na 25 miliard v roce 2024.
Národní plán počítá s vybudováním milionů zařízení, která mají zachytit monzunovou vodu a odvést ji do vyčerpaných podzemních vrstev. Mnohá potřebná řešení přitom v indické krajině už dávno existují. Stačí je vyčistit, opravit a pravidelně udržovat.
Arun Krishnamurthy, zakladatel organizace Environmentalist Foundation of India, upozorňuje, že samotné investice nestačí. „Žádné množství peněz, technologií ani práce v terénu nemůže zachránit stupňovité studny, pokud neexistuje silná občanská disciplína,“ říká. Právě dlouhodobá péče komunit rozhodne, zda se staré vodní systémy znovu stanou běžnou součástí života.
