Nezávisí na tom, jak dopadne ruská invaze na Ukrajinu – cesta ke spravedlnosti bude dlouhá a bolestivá, říkají přeživší občanské války v Bosně a Hercegovině. Ukrajinci, kteří už téměř dva měsíce trpí kvůli vpádu ruských vojsk, se však mohou poučit z jejich zkušenosti, napsala agentura AP.
Válka v Bosně vypukla v roce 1992, když vedoucí muslimští a chorvatští představitelé vyhlásili nezávislost na rozpadající se Jugoslávii bez ohledu na nesouhlas Srbů. Konflikt, který ukončily až v roce 1995 takzvané daytonské mírové dohody, si vyžádal životy přibližně 100.000 lidí. Válku provázelo vzájemné vyhánění a vraždění civilistů znepřátelenými stranami, přičemž nejvíce zločinů se připisuje bosenskosrbským silám.
Přeživší věnovali následné roky tomu, že znovu vyprávěli a znovu prožívali svá traumata v naději, že jejich příběhy postaví osoby zodpovědné za válečné zločiny před spravedlnost. Mezinárodního trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) nakonec odsoudil 83 vysoce postavených politických a vojenských činitelů. Viníci, souzeni i ve vlastních zemích, byli společně potrestáni více než 700 lety vězení.
Po identifikaci těl a postavení viníků před soud volala mimo jiné organizace Srebrenické matky. „Popírání masakrů, které nyní Rusko očividně páchá na Ukrajině, se mi zdá stejné jako popírání genocidy ve Srebrenici,“ řekla Munira Subašičová, jedna ze zakladatelek organizace. „Ale pokud budou přeživší vytrvalí, pravda zvítězí,“ dodává.
„Pro mě je to osobní. Pořád pátrám po ostatcích svého bratra. Nemůžu se přes to přenést. Nemůžu se soustředit na něco jiného a nechat to být,“ říká Edin Ramulić z města Prijedor v severozápadní Bosně. V dubnu 1992, kdy ho společně s jeho mužskými příbuznými deportovali, mu bylo 22 let. Ve městě bylo zabito přes 3000 lidí. Někteří byli popraveni v ulicích nebo přímo ve svých domech, další v zajateckých táborech. Vězni tam museli snášet bití, mučení, znásilňování. Ramuličův bratr, strýc a čtyři bratranci nepřežili.
Objevení zajateckých táborů v Prijedoru v srpnu 1992, podobně jako nedávné zveřejnění důkazů o zabíjení a mučení civilistů ruskými vojáky v ukrajinské Buči, rozlítilo celý svět. Světoví vůdci tehdy vyzvali, aby byli viníci postaveni před spravedlnost.
Přeživší jako Ramulić pak po válce museli změnit celý svůj život, založit podpůrné skupiny pro možné svědky, sbírat informace o pohřešovaných a připomínat oběti masakrů.
„Strávil jsem měsíce svého života v různých soudních síních (jako svědek) a poslouchal jsem obhajobu, jak se snaží zvrátit důkazy,“ řekl Ramulić. „Někdy se stane, že jsou na svobodu kvůli nedostatku důkazů propuštěni lidé, o kterých víte, že jsou viní. Ale stojí to za to,“ dodává.
„Znali jsme jména zabijáků, shromáždili jsme je a sdíleli s prokuraturou. Navštívili jsme každý masový hrob. Všem jsme dýchali na krk a požadovali spravedlnost. Ukrajinské matky budou muset udělat to samé,“ dodává Subašičová.
„Přeživší možných válečných zločinů na Ukrajině musejí pochopit, že jejich cesta ke spravedlnosti bude dlouhá a nejistá, bude od nich vyžadovat mnoho obětí,“ vzkázala ombudsmanka pro lidská práva v Bosně Jasminka Džumhurová. Rada OSN pro lidská práva ji v březnu jmenovala členkou komise, která vyšetří porušování lidských práv ze strany ruských sil při invazi na Ukrajinu.
