Danakilská proláklina v severní Etiopii vypadá jako cizí planeta. Síra, kýčovitě zbarvená jezírka, výpary, které pálí v krku, a vedro, které se nevzdává ani v zimě. Místní horníci tu po staletí těží sůl. Dnes láká nejen vědce, ale i cestovatele.
Danakil leží v oblasti Afarského trojúhelníku, kde se pomalu rozestupují tři tektonické desky. Krajinu tvoří praskliny, solné pláně a sirné prameny, které zbarvují půdu do žluté, oranžové a tyrkysové. Vědci tu zkoumají život v extrémních podmínkách. Mikrobi z této oblasti totiž naznačují, že život by se mohl uchytit i na Marsu.
Despite being firmly on Earth, the Danakil Depression in Ethiopia 🇪🇹 could fooI you into thinking you’ve stepped onto an alien planet.
— Africa First (@AfricaFirsts) October 7, 2025
With its fiery volcanoes, bubbling lava, and surreal acidic springs, it’s a raw adventure into nature’s wild extremes. pic.twitter.com/yT2NlO7c86
Sůl, sopky a krajina, která páchne peklem
Místní horníci putují ke slaným pánvím s karavanami velbloudů. Těží solné bloky, nakládají je na zvířata a putují několik dní zpět do Mekele. Cestovatelé mezitím míří jinam: k sirným poli v Dallolu, kde země syčí, mění barvy a páchne po síře, a k sopce Erta Ale, jednomu z mála míst na světě s trvalým lávovým jezerem.
Erta Ale připomíná kulisu z komiksu. Láva bublá několik metrů pod vámi a teplo z kráteru člověka doslova spaluje. K okraji kráteru se chodí pěšky. Výstup začíná za tmy, takže čelovka a šátek na sirné výpary nejsou volitelné doplňky, ale nutnost.
Jak se tam jede a co vás čeká
Většina cestovatelů vyráží z Mekele. Po první hodině asfalt mizí a konvoj džípů se noří do prachu vyprahlých pustin. Cesty neexistují, jen vyjeté stopy. Proto vláda vyžaduje alespoň dva vozy: auto se tu snadno zahrabe do písku a bez pomoci se nehne.
Nocuje se v těch nejzákladnějších podmínkách. Pod širákem, v přístřešcích, občas mezi blechami. Ale ráno vás čeká svět, který vypadá jako špatně nasvícené filmové studio: solné krusty, mělká jezírka zářící zelení a žlutí, a v dálce trhliny, ze kterých stoupá pára.
Kdy jet a jak přežít
Danakil je horký i v zimě. V lednu teploty běžně přesahují 34 stupňů, v létě se šplhají k padesátce. Proto místní průvodci mluví o období od listopadu do března jako o jediné rozumné volbě. V létě se tu sice výpravy konají, ale většina lidí si zážitek neužije.
Bez průvodce se do oblasti nesmí. Půda je křehká, místy dutá a může se propadnout pod nohama. Některé prameny mají teplotu kolem sto stupňů, pH je téměř nulové. „Musíte vědět, kam šlápnout,“ říkají místní, a není to přehnané varování.
Proč sem lidé jezdí
Danakil není krásný v klasickém slova smyslu. Je extrémní, nepřátelský a nekompromisní. A právě to přitahuje cestovatele, kteří hledají neobvyklý zážitek. Sopka, barvy Dallolu, ticho solných plání a pocit, že jste v místě, kde Země ještě není hotová – to vše z Danakilu dělá jednu z nejpamátnějších cest, jaké můžete podniknout.
