Ať už v dětství či v dospělosti se museli vyrovnat s lhostejností svých vlastních rodičů. Nechali je o hladu, v nemoci, opuštěné na ulici. Zapomněli, neměli čas ani zájem. Smutná ukázka toho, že rodičovská láska není bezpodmínečná.
Ne, nemusí jít o nejnižší společenskou vrstvu. Alkoholiky, drogově závislé. Děje se to i v „lepších rodinách“. Rodinách doktorů, akademiků, takzvaných intelektuálů. Jak se říká – pod svícnem je největší tma.
Na pohled působí jako z reklamy na štěstí. Dobře situované rodiny se dvěma a více dětmi, pyšnící se vysokou prestiží. Z toho, co se mnohdy děje uvnitř, za maskou pozlátka, se ale člověku svírá srdce. Za vše mluví následující smutné příběhy ze života, s nimiž se nám svěřili naši čtenáři. Tito lidé se, ať už v dětství či v dospělosti, museli vyrovnat se zcela nepochopitelnou lhostejností a nezájmem své vlastní mámy a táty.
Táňa, Praha – Vinohrady, 68 let
Když mi bylo 17 let, s kamarádkou jsem si našla levný zájezd do Rumunska. Na týden, vlakem. Sedmdesátá léta. Pro mého otce, který měl díky své profesi úspěšného umělce známého i v zahraničí vysoké příjmy, to byly drobné, a tak mi na to ty 4 stovky hned dal.
Ještě než jsem odjela, rodiče se rozhodli, že v době mého pobytu odjedou s mojí (velmi hýčkanou) sestrou k moři – do tehdejší Jugoslávie. Tajně. Za mými zády, abych já to nevěděla a snad nechtěla jet místo toho s nimi.
Týden nezvěstná, nehledali ji
V Rumunsku jsme s kamarádkou přežívaly v otřesných podmínkách – v jakési dřevěné boudě. Ale bylo nám fajn. Cestou zpátky nás na maďarsko-slovenských hranicích zastihly rozsáhlé záplavy. Tehdy nebyly možnosti jako dnes, a tak jsme zůstaly uvězněné ve vlaku, bez spojení se světem, po dobu celého jednoho týdne. Žádné mobily, telefony…
Nejprve jsme žily ze zásob jídla ve vlaku. Postupně však došly a již nebylo ani co jíst. Bylo to drsné. Na místě mých rodičů bych už dávno po dceři vyhlásila pátrání. Ti se po mně ale nesháněli.
Když jsem se po týdnu svépomocí konečně dostala domů, matka, noblesní dáma, krásně opálená z dovolené, na mě zamračeně koukala, proč jem tak špinavá a vyhublá a ať se jdu okamžitě umýt. Když jsem jí začala vysvětlovat, co se nám s kamarádkou stalo, s otcem mě obvinila, že jsem si to vymyslela. Neuvěřili mi. Šla jsem se tedy umýt. Časem zase trochu nabrala na váze. Můj krušný příběh vyšuměl. Úplně. Byl jen jedním z mnoha podobných, kterými jsem si v rodině prošla.
Šárka, Praha, 48 let
Bylo mi devět let. Autobus nás přivezl ze školy v přírodě. Na všechny děti už čekali rodiče a odváděli si je. Jenom moje máma nikde. Mobily tehdy ještě nebyly, abych jí mohla zavolat. Někdo z přítomných dospělých se nakonec nabídl, že mě zaveze autem domů. V té době jsme se ale měli stěhovat. Kdy přesně, to mi rodiče nesdělili. Z prominentní pražské čtvrti Ořechovka na nedalekou Hanspaulku.
Když mě z auta vyložili na Ořechovce, zjistila jsem, že na adrese už nebydlíme. Zůstala jsem stát na ulici. Sama, s těžkým kufrem a v plátěnkách, které mě dřely tak, že jsem měla obrovské puchýře. (Vlastnili jsme to nejdražší auto, ale lepší boty mi rodiče nekoupili.) Pěšky, obtěžkána, jsem pak musela jít 2 kilometry do strmého kopce na Hanspaulku. V nejistotě, zda tam svou rodinu vůbec najdu.
Na dítě zapomněla
Když jsem uchvácená konečně dorazila k naší nové luxusní vile, matka vyhlédla z okna a přivítala mě nepříliš radostně slovy: „Co tady děláš? Takhle brzo?“ Prý zapomněla, kdy se ze školy v přírodě vracím. Kvůli stěhování. Nohy jsem měla už sedřené do krve, ale jí to bylo tak nějak jedno. Rodičovský přešlap s otcem mlčky přešla a už jsme se k tomu nevraceli.
Pavlína, 39 let, Beroun
Narodila jsem se jako nechtěné dítě. Prvorozené, do intelektuální, dobře situované rodiny. Matka mně to dávala celý život náležitě najevo. Hodně mě tloukla až do dospělosti a vybíjela si na mně vztek. Vlastně pořád jsem jen za trest drhla podlahu v naší několikapatrové vile, učila se nebo dělala posilovací cviky, které mi naordinovala. Brzy jsem si musela začít vydělávat brigádami.
Jakmile jsem dosáhla dospělosti a získala dobře placené zaměstnání, vystěhovala mě s mými věcmi na ulici. Otec dělal, že to nevidí. Sužovaná nenávistí matky jsem vážně onemocněla. Našli mi nádor v trávicím traktu. Tehdy jsem se ještě vrátila do rodného domu pro moji milovanou knížku z dětství. Když jsem přecházela přes rozlehlou zahradu plnou rozkvetlých rododendronů a vzácných rostlin, zamotala se mi hlava a zkolabovala jsem.
Rakovina dcery ji nezajímala
Když jsem se probrala na zemi, matka koukala za záclonou. Na pomoc mi ale nepřišla. Naštěstí jsem si sama zvládla zavolat sanitku. Matka jen za oknem přihlížela, jak mě nakládají na nosítka. Pak to šlo ráz na ráz. Operace, nemilosrdná diagnóza, náročná léčba na onkologii několik let.
Myslíte, že mě máma přišla navštívit do nemocnice? Zajímala se, co s její starší dcerou je? Ani v nejmenším. Stejně tak otec. Když jsem se tátovi později svěřila, že mi lékaři objevili zhoubný karcinom, mávl nad tím rukou. „To má dneska kdekdo.“ Asi nikoho nepřekvapí, že s rodiči už nejsem v kontaktu.
Příběhy jsou sepsané podle skutečných výpovědí hlavních aktérů.
