Příběhy, které vědomě i nevědomě vyprávíme, mohou výrazně přispět k individuální identitě, zkušenostem a životní cestě člověka. Jak změnit svůj příběh?
Ve starověkém Řecku byly tři Moirai bohyněmi, které ovládaly nit našeho života.
První z těchto „Sudiček“, jak se jim někdy říká, byla bohyně jménem Clotho, přadlena. Skloněna nad svým vřetenem utkávala lidský život, spřádala nit z jeho okamžiků. Její sestra Lachesis, přidělovatelka, zhodnotila naše nitě svou měřicí tyčí a rozhodla, kdy bude náš příběh dokončen. Třetí sestra, Atropos, pak rozhodla o posledním skutku života a přestřihla naše vlákno svými nůžkami, čímž příběh dokončila. Její jméno znamená „nevyhnutelný“ nebo „nezvratný“.
Tento mýtus je příběhem o příbězích. Odpověď na otázky, které bylo těžké definovat, a ještě těžší dokázat. Proč jsme tady? Je to příběh o splétání našich příběhů, jak osobních, tak kolektivních. Prostředek k pochopení toho, kdo jsme jako lidé.
Lidé vyprávěli příběhy už od počátku věků, aby dali světu smysl. Nejstarší příběhy najdeme v jeskyních Lascaux v jižní Francii. Prvotní příběh o umění přežít, rituálu lovu, namalovaný na stěnách před zhruba 17 000 lety. Ezop vytvořil své bajky o etice a ctnostech, příběhy o tom, co znamená být člověkem, v roce 500 př. n. l. Tyto příběhy si vyprávíme dodnes.
The cave of Lascaux is a system of caves in Dordogne (France) where they have discovered significant samples of the cave and paleolithic art, dated 17,000 or 18,600 years ago (Magdalenian period) according to the analysis of a rod of reindeer antler. pic.twitter.com/MvzCdJ0uuM
— Archaeology & Art (@archaeologyart) May 30, 2022
Myšlenky na budoucnost i minulost jsou tvorbou příběhů
Naši předkové vzali zvuky a vytvořili řeč, symboly a jazyk. Vedle protilehlých palců a sofistikovaného prefrontálního kortexu jsou příběhy poznávacím znamením lidského bytí. Jsme jednoznačně stvořeni k vyprávění, která shromažďujeme i vytváříme.
Pokud jste se někdy posadili k meditaci, je snadné vidět příběhy. Máme neomezený pohled na naše myšlenky: V jednu chvíli jsme v budoucnosti: Plánujeme večeři, naši prezentaci, přemýšlíme, čeho se bojíme, po čem toužíme. V příštím okamžiku jsme v minulosti: Analyzujeme rozhovor, který jsme vedli v úterý, co jsme mohli říct jinak, tón odpovědi našeho partnera. Probíráme naše příběhy, abychom shromáždili významy a informace, budujeme svůj pohled na sebe a svět kolem nás.
Kognitivní věda a psychologie souhlasí se studiem narativní identity poukazující na flexibilitu já. Je to odvážné tvrzení, že nejenže vyprávíme příběhy, ale že zároveň „jsme našimi příběhy“. Naše příběhy a jejich kvalita jsou důležité pro to, kým jsme.
Staří Řekové dali náš životní příběh sudičkám, ale možná špatně pochopili roli vypravěče. Síla každého příběhu je v tom, že je prodchnut úhlem pohledu a vyprávěn interpretací vypravěče. Jinými slovy: Vlastníme své příběhy a nikdo jiný je za nás nemůže říct.
Vypravěčem našich příběhů jsme jen my sami
Nemůžeme předvídat karty, které nám budou rozdány, ale máme právo vybrat si způsob jejich interpretace. Tragédie, požehnání, příběh o vykoupení, odpuštění, pomstě: Bez ohledu na to jsme vypravěčem my.
Na osobní úrovni začíná veškerá změna tím, že si uvědomíme, že jsme vypravěči svých příběhů. Pokud věříme, že si něco nezasloužíme, nebo že ostatní jsou štědří nebo že hrozny jsou kyselé, pak budeme jednat způsobem, který potvrdí naše podezření. Psychologický termín pro toto je konfirmační zaujatost. Můžeme to ale klidně nazvat silou osobního vyprávění. Vždy vyhledáváme informace, které se shodují s naším příběhem, a chováme se způsobem, který jej; potvrzuje.
Pokud si však uvědomujeme, že vlastníme svůj příběh, pak příběhy, které shromažďujeme i ty, které vytváříme, jsou pod jurisdikcí našeho úhlu pohledu. Mohou být přetočeny, reinterpretovány, přezkoumány a přepracovány.
