Squid Game (Hra na oliheň) je jednou z nejpopulárnějších sérií současnosti. Antiutopická kritika společnosti však může diváka v Severní Koreji stát peníze, svobodu či život. Lidskoprávní organizace Amnesty International odhalila, že za dystopií nemusíme do fiktivních světů na Netflixu. Stačí se podívat na KLDR. Informují o tom The Sun a brro.news.
Realita Severní Koreje připomíná dystopický svět vykreslený v sérii Příběh služebnice (The Handmaid’s Tale).
Ozbrojená komanda na ulicích kontrolují mobilní telefony či tašky a obchází domy. Soudní příkaz nepotřebují, mohou si dělat, co se jim zlíbí. Pokud zjistí, že se člověk díval na jihokorejský seriál nebo poslouchal k-pop, skončí v pracovním táboře, současné podobě koncentračních táborů z druhé světové války, nebo na popravišti. Tedy za předpokladu, že ozbrojence nepodplatí.
North Korea stages sick public execution of teens for watching Squid Game pic.twitter.com/aU8xKpfBlQ
— The Sun (@TheSun) February 5, 2026
Ještě horší je však distribuce „zakázaného obsahu“. Ta v drtivé většině případů končí veřejnou popravou, na níž jsou nuceny dívat se i děti.
„Popravují lidi, aby nám vymývali mozky,“ přiznal Choi Suvin, který přihlížel tomuto otřesnému „představení“ v roce 2017 nebo 2018. Desítky tisíc lidí byly nuceny shromáždit se kolem odsouzence a sledovat jeho konec. Tato scéna jako by vypadla ze středověkého filmu. Je to ale tvrdá realita.
„Když nám bylo 16 nebo 17 let na základní škole, brali nás na popravy a všechno nám ukazovali. Lidi popravovali za sledování nebo distribuci jihokorejských médií. Je to ideologická výchova. Pokud se díváte, stane se vám totéž,“ říká čtyřicetiletá žena jménem Kim Eunjo.
V ideologické kleci
Za raziemi stojí specializovaná jednotka 109. Jedinou ochranou v případě odhalení jsou peníze a konexe. Lidé prodávají i své domy, aby se vyhnuli tvrdým trestům. Pokud je ale nemají, skončí v pracovním táboře nebo na popravišti, přičemž druhá možnost je pořád milosrdnější.
Systém působí jako „veřejné tajemství“. Každý ví, že všichni poslouchají nebo sledují jihokorejská média, včetně těch, co provádějí razie. „Dělníci to dělají otevřeně, straničtí funkcionáři hrdě, bezpečnostní agenti tajně a policie bezpečně,“ popisují uprchlí Severokorejci.
Agenti z jednotky 109 však při odhalení nemají na výběr, než si vzít úplatek pro šéfy, aby se sami vyhnuli trestům, nebo vykonat povinnost.
„Tato svědectví ukazují, že Severní Korea prosazuje dystopické zákony, které znamenají, že sledování jihokorejského televizního pořadu vás může stát život, pokud si nemůžete dovolit zaplatit,“ řekla Sarah Brooks, zástupkyně regionálního ředitele Amnesty International.
„Úřady kriminalizují přístup k informacím v rozporu s mezinárodním právem a umožňují úředníkům profitovat z těch, kteří se obávají trestu. Strach této vlády z informací fakticky uvrhnul celou populaci do ideologické klece a odepírá jí přístup k názorům a myšlenkám jiných lidí. Tento zcela svévolný systém, postavený na strachu a korupci, porušuje základní principy spravedlnosti a mezinárodně uznávaná lidská práva. Musí být zrušen,“ dodala Brooks.
I přes všudypřítomnou hrozbu se lidé v KLDR jihokorejskému umění oddávají. Média jsou do země pašována z Číny na USB discích a přehrávána na noteboocích se zabudovanou televizí.
