S tím, jak se Donald Trump blíží ke konci boje o republikánskou nominaci a stupňuje své útoky na Severoatlantickou alianci (NATO), začínají evropští politici konečně otevřeně sdílet své obavy o budoucnost evropské bezpečnosti, zejména NATO. Jak výstižně vysvětlil Ivo Daalder, bývalý velvyslanec USA pro NATO, druhé Trumpovo prezidentství by nemuselo nutně znamenat konec aliance, ale zásadně by ji změnilo a znamenalo by, že by se Evropané museli bránit především sami. O tématu pojednává deník The Guardian.
Během své první vlády dal Trump jasně najevo, že jeho slovní útoky na NATO nejsou jen potravou pro stále více izolacionistickou základnu Republikánské strany. Jako prezident šokoval dokonce i ty nejvíce proamerické lídry v Evropě tím, že odmítl potvrdit článek 5 NATO – jinými slovy řekl, že USA nepřijdou na pomoc jiné zemi NATO, pokud bude napadena. To vedlo tehdejší německou kancléřku Angelu Merkelovou, přesvědčenou zastánkyni, k otevřenému prohlášení, že Evropa by měla být připravena postupovat sama. O sedm let a druhou ruskou invazi na Ukrajinu později však Evropa zdaleka není připravena.
If Europe wants to defend itself, it must build armies that people want to join | Cas Mudde https://t.co/cd3gNcjgo2
— Guardian US (@GuardianUS) February 1, 2024
Jistě, obranné rozpočty některých členských států EU se zvýšily a vojenské otázky jsou středem politických diskusí, ale některé z hlavních otázek týkajících se evropské bezpečnosti zůstávají nezodpovězeny. Měla by být vytvořena evropská vojenská aliance, a pokud ano, měla by být součástí NATO? Pokud ano, jaká by měla být její role a jaké nové povinnosti vůči Evropě by měly USA? Pokud ne, jaký by byl vztah se Spojeným královstvím, jednou z mála evropských zemí s početnou stálou armádou a s jaderným potenciálem?
Bez ohledu na její konkrétní podobu a vztah k NATO je naprosto zásadní, aby rozvoj nové evropské vojenské infrastruktury nebyl elitním projektem. Politici a vojenští experti nepochybně o mnoha z těchto klíčových otázek diskutují již nyní, ale jen málo z toho se děje veřejně. A přestože obavy o národní bezpečnost ospravedlňují utajení některých detailů, je pro evropskou demokracii i obranu zásadní, aby se tyto diskuse staly součástí širší politické debaty, píše deník The Guardian.
Existují přinejmenším dva důvody pro širší zapojení veřejnosti do utváření nové „evropské armády“: zapojení obyvatel a demokratická kontrola.
Budování nové evropské armády vyžaduje obrovské finanční prostředky a značný počet nových zaměstnanců. Pokud byla Trumpova kritika v něčem oprávněná, pak v tom, že většina členských států NATO do značné míry volně využívá nepřiměřenou výši amerických vojenských výdajů. Evropské obranné síly, které budou méně závislé na USA, budou vyžadovat výrazné zvýšení vojenských výdajů na národní a možná i nadnárodní úrovni. A přestože celkové výdaje na obranu v celé EU rostou, většina členů NATO zůstává pod 2% hranicí, ke které se zavázala na summitu NATO v roce 2014. Je zřejmé, že se jedná o peníze, které nemohou být vynaloženy na jiné záležitosti. Proto je třeba prioritu vojenských výdajů vysvětlovat a obhajovat před obyvatelstvem v rámci politických debat.
Ještě důležitější však je, že aby Evropa nebyla vojensky závislá na USA, bude muset výrazně zvýšit počet svých vojáků. Od konce studené války se počet vojenského personálu EU snížil téměř o dvě třetiny. V současné době má největší armáda členského státu EU jen šestinu velikosti americké armády. Ve skutečnosti se počet vojáků USA zhruba rovná počtu vojáků všech zemí EU dohromady. Aby EU nahradila absenci nebo alespoň omezenou dostupnost amerických vojáků, musela by jejich počet zdvojnásobit, ne-li ztrojnásobit. I kdyby se Britové byli ochotni připojit, jejich zhruba 140 000 vojáků by na tom nic nezměnilo.
K dosažení tohoto cíle je zapotřebí nejen hodně peněz, ale také vážné zvýšení atraktivity vojenské kariéry. Přestože armáda patří v mnoha evropských zemích k nejdůvěryhodnějším veřejným institucím, neznamená to, že by kariéra v armádě byla považována za zvlášť lákavou nebo prestižní. A rusko-ukrajinská válka zatím vedla k tomu, že navzdory vládním kampaním došlo v armádách EU spíše k propadu náboru než k jeho nárůstu.
Někteří vojenští představitelé již vyzvali k obnovení vojenské služby, kterou mnoho zemí EU po studené válce zrušilo nebo pozastavilo. Z pragmatického i demokratického hlediska je pro to mnoho důvodů. Menší stálá profesionální armáda podporovaná většími dočasnými civilními silami je nákladově efektivnější, operačně flexibilnější a lidově opodstatněná. Bude však také vyžadovat mnohem širší podporu obyvatelstva, zejména mladých lidí, kteří budou muset vykonávat vojenskou službu. To nebude usnadněno tím, že většina politiků, kteří by mladé lidi k této investici vyzývali, sama vojenskou službu neabsolvovala.
A konečně, Evropa nesmí udělat stejnou chybu jako USA a vybudovat vojensko-průmyslový komplex, který bude dusit ekonomiku i politiku. Jak prorocky prohlásil americký prezident Dwight D. Eisenhower, sám legendární pětihvězdičkový generál americké armády: „Orgány všech úrovní státní správy se musí úzkostlivě bránit škodlivému vlivu vojensko-průmyslového komplexu“. Toho lze dosáhnout pouze demokratickou kontrolou, která je sama o sobě možná pouze při vysoké míře odpovědnosti a transparentnosti. Bohužel většina zemí se od teroristických útoků z 11. září 2001 vydala přesně opačným směrem a zvýšila autoritářství, utajování a sledování.
Před červnovými volbami do Evropského parlamentu se pravicová Evropská lidová strana zaměřila na obranu a navrhla vytvoření funkce „komisaře pro obranu“ na úrovni EU a evropského „jaderného deštníku“. To je dobrý začátek, ale levice by tuto zásadní otázku neměla přenechávat pravici. Jak neliberální, tak neoliberální pravice budou do značné míry upřednostňovat nekontrolovaný vojensko-průmyslový komplex. Je na levici, aby vypracovala a obhajovala plán evropské armády, který by našel demokratickou pozici mezi pacifismem a militarismem.
