Pokémon slaví 30 let a už dávno přestal být jen zábavou pro děti. Fiktivní svět plný „kapesních příšerek“ se otiskl do skutečné vědy od evoluce a biodiverzity až po výuku přírodních oborů a práci v terénu.
První hry vyšly 27. února 1996 na Nintendo Game Boy. Jejich autor, japonský herní designér Satoši Tadžiri, navázal na vlastní dětskou vášeň pro sbírání hmyzu a přenesl ji do herního principu chytání a třídění tvorů. Pro část dnešních vědců to byla první „přírodopisná“ zkušenost, jen v pestrobarevné verzi.
„Ovlivnilo to moji představu o tom, co jsou zvířata a přírodní historie, skoro dřív, než jsem poznal skutečná zvířata ve skutečném světě,“ říká Arjan Mann, asistent kurátora fosilních ryb a raných čtvernožců v chicagském Field Museum. Právě fosilie jsou v Pokémonu velké téma a muzeum od 22. května otevře výstavu, která vedle sebe ukáže Pokémony a reálné fosilie, ze kterých vycházejí.
Motivy z her připomínají i každodenní rutinu vědců v terénu. Spencer Monckton z University of Guelph v Kanadě přirovnává sbírání Pokémonů k práci entomologa. „Je to v podstatě totéž, co dělá entomolog. Snaží se je všechny pochytat,“ říká. Podle něj je podobně přirozené i třídění tvorů podle vlastností, protože přesně tak funguje taxonomie.
Monckton si navíc Pokémony přinesl i do vědeckého názvosloví. Při studiu včel v Chile analyzoval tvar a DNA jedinců z podrodu Heteroediscelis v rámci rodu Chilicola a popsal osm nových druhů. Jeden z nich měl protáhlý obličej, „vytažený jako čumák koně nebo draka“, a tak ho pojmenoval Chilicola charizard podle ohnivého draka Charizarda.
Pokémon se otiskl i do vzdělávání. Průzkum z roku 2002 mezi školáky ve Velké Británii ukázal, že děti dokázaly pojmenovat výrazně víc Pokémonů než druhů místní přírody. O pár let později vznikla karetní hra Phylo inspirovaná sběratelským principem, ve které si hráči skládají potravní řetězce, staví stabilní ekosystémy a zároveň vidí, jak je mohou rozvrátit třeba ropné havárie nebo klimatické změny.
