Silné zemětřesení, které v pondělí zasáhlo široký pás od jihovýchodního Turecka až po Sýrii, za sebou zanechalo zkázu a bezpočet zničených životů. Zatímco záchranáři v marné bitvě závodí s časem a snaží se zpod trosek budov vyprostit co nejvíc těch, kdo mohli přežít, krátké chvilky naděje a radosti střídá hluboké zoufalství a bezmoc.
Před zřícenými budovami v nejhůře postiženém městě Kahramanmaraş se Husniye Doganová snaží najít svou dceru. „Kahramanmaraş je srovnaný se zemí,“ řekla britskému listu The Times. „Nic tu nezůstalo.“
Rescuers are desperately searching through the ruins of towns in southern Turkey and northern Syria after two huge earthquakes struck on Monday https://t.co/isF4rXrdwu
— The Times and The Sunday Times (@thetimes) February 8, 2023
Je to dost příhodný popis milionového města, jehož typické řady šesti- nebo sedmipodlažních domů se zhroutily a vytvořily vrstvu rozdrceného betonu vysokou sotva jako jedno patro. Pod ní a v ní jsou těla jejich obyvatel, rozdrcených ve spánku před úsvitem, když přišly otřesy.
Kolem jsou roztroušené stopy toho, čím tato místa dříve byla. Pomeranče, původně vyskládané do úhledných řad před obchodem s potravinami, leží rozmačkané na ulici. O kousek dál se na sušáku stále suší barevné prádlo. A opodál zůstal opuštěný plyšový medvídek.
Obyvatelé se zoufale probírají tím, co zbylo, sledovaní v mrazivé zimě ztichlou skupinkou mlčících žen a starých mužů. V mezeře mezi dvěma vrstvami betonu je vidět noha, bledá, křehká a lemovaná okrajem noční košile, kterou si žena oblékla, když se v neděli večer ukládala ke spánku.
„Jsou tam moje děti! Moje vnoučata!“ pláče žena klopýtající před mátově zeleným domkem s červenou střechou. Při zemětřesení se zvrátil dozadu a dva dospívající mladíci se nyní pokoušejí vylézt po troskách a dostat se dovnitř oknem, které původně bylo v prvním patře. O pár minut později se vynoří, obličej mají bledý a strnulý. Slova jsou zbytečná.
Po celé zemětřesením zasažené oblasti od Mezopotámie po Středozemí jsou desítky měst, která postihl stejný osud jako Kahramanmaraş. Otřesy rozervaly silnice a roztrhaly potrubí. Viadukty šestiproudé dálnice procházející středem zóny zkázy, jsou nakloněné na betonových sloupech. Město Nurdagi je po zemětřesení rozdělené na dvě půlky. Jedna zůstala nedotčená, druhá je zničená.
Vícepodlažní domy, které se složily k zemi, jako by byly z pověstných karet, stály také ve městě Gaziantep ležícího nedaleko epicentra pondělního zemětřesení. Na první pohled se zdálo, že pod nimi nemohl zůstat nikdo živý, ale přesto tu přežívala naděje. Na vršku toho, co zbylo ze střechy jednoho z domů, stál muž a mluvil se svým bratrem Ibrahimem Karapirlim, který byl uvězněný v troskách pod ním.
Na obrubníku před troskami se usadili příbuzní pana Karapirliho, jeho manželky Pinar a čtyř dětí, kteří do pondělních otřesů žili v pátém patře zřícené budovy. Švagrová Jasmin novinářům listu The New York Times líčila paniku, která následovala po zemětřesení. „Volali jsme jim a telefon zvonil a zvonil,“ řekla. „Pak jsme běželi sem a zjistili jsme, že z budovy, kde bydleli, zůstalo tohle.“
První záchranáři podle ní dorazili až v úterý dopoledne, více než 24 hodin poté, co se budova zřítila. Nejprve navrtali díry do betonu, aby zjistili, kde členové rodiny mohou být. Pak vnitřek prohlédli s pomocí speciální kamery, a poté následovaly hodiny práce, během kterých se snažili opatrně dostat dovnitř. Za soumraku se z vršku hromady začalo ozývat volání: „Bůh je veliký!“, když se záchranáři prokopali až k rodině.
Zhruba o hodinu později se znovu ozval jásot, když se podařilo vytáhnout ven dvě z dětí – dvojčata, chlapce a dívku. Záchranáři si je podávali v řadě z náručí do náručí až do čekající sanitky. Další přišla na řadu matka. Záchranáři ji položili na nosítka a s pomocí jeřábu je spustili dolů na ulici. A nakonec se objevil otec, zabalený do stříbrné termoizolační pokrývky, s bosýma nohama vykukujícíma zpod ní.
Celá rodina byla převezena do nemocnice. Byla to zázračná záchrana, ovšem neobešla se bez tragického konce. Další dvě děti, chlapce ve věku 11 a 12 let, se záchranářům najít nepodařilo a jejich hlasy už se pod troskami nikde neozvaly.
Stejně dramatické příběhy přicházejí také ze Sýrie. V pondělí záchranáři našli novorozenou holčičku, která stále ještě měla připevněnou pupeční šňůru a podle lékařů se musela narodit bezprostředně po otřesech. Z trosek ji vytáhli sousedé, kteří ji odvezli do nemocnice, kde je nyní v inkubátoru. Je jediná, kdo z celé rodiny přežil. Matka, otec, čtyři bratři, sestra a teta zahynuli.
V severní Sýrii se podařilo zachránit dvě děti, které zůstaly vklíněné mezi betonovými deskami jejich domu. Holčičce Mariam se podařilo posunout ruku, aby mohla chránit obličej svého mladšího bratříčka Iláfa před prachem a troskami. Na záchranu pak čekali 36 hodin.
„Dostaňte mě odtud, udělám pro vás cokoli,“ zašeptala Mariam záchranářům, když se k nim konečně dostali. „Budu vaše služka,“ dodala, zatímco záchranář jen opakoval: „Ne, ne.“ Z trosek se nakonec podařilo vyprostit i oba rodiče Mariam a Iláfa.
