Halina Pawlowská se po dlouhé době ukázala ve společnosti. Spisovatelka a moderátorka dorazila na veletrh Svět knihy, přestože má za sebou vážné zdravotní komplikace. Na podzim skončila s kolapsem plic v nemocnici a lékaři tehdy mluvili o nejisté prognóze.
Z nemoci se vzpamatovávala celé týdny. Následovalo domácí léčení a úplné utlumení pracovních aktivit. Až po Novém roce se pomalu vrátila do veřejného prostoru – mimo jiné díky vystoupení v pořadu Českého rozhlasu.
Cestování nahradily vzpomínky
Pawlowská přiznala, že ji kromě prodělaného onemocnění trápí i potíže s pohybem. Bolest nohou jí zkomplikovala všechny plány. „Vždycky jsem chtěla jet lodí kolem světa. Ale nevím, jestli bych vůbec došla do jídelny,“ řekla s typickým nadhledem.
Oblíbená spisovatelka vzpomíná na své výlety do Paříže, kam se už také necítí vyrazit. Louvre podle ní zůstane jen ve vzpomínkách – „to je strašně namáhavé“. Místo cestování tak nachází radost jinde. A hlavně blíž.
Vtipem proti stínu
Na sociálních sítích nedávno sdílela historku, která ukazuje její smysl pro humor. Na balkónu jí začal vadit velký stín. Zuřivě pátrala po viníkovi – domnívala se, že za ním stojí věžička ze sousedství. Nakonec zjistila, že ho vrhá jejich vlastní komín.
Namísto rozčilování vymyslela nové moudro: „Žij v klidu bez splínu. Vyniknout se dá i ve stínu.“ Z úsměvného zážitku si vzala jednoduchou životní lekci – nehledat problém tam, kde ho vlastně způsobujeme sami.
Chutě, saláty a vzpomínky
Pawlowská se v minulosti nechala slyšet, že ráda objevovala svět i skrz jídlo. I zdánlivě banální otázka – třeba jestli patří salám do bramborového salátu – v ní vyvolává chuť debatovat. „Někdo by svíčkovou považoval za absurdní jídlo,“ poznamenala s úsměvem.
Z cest jí zůstaly především chutě, vzpomínky a schopnost dělat si legraci sama ze sebe. A i když dnes víc odpočívá, než balí kufry, energii jí dodává kontakt s publikem a každé vystoupení, které zvládne.
Do společnosti s úsměvem
Přestože zdravotní omezení přetrvávají, Pawlowská se na veřejnosti objevila s úsměvem. Na výstavišti v Praze působila klidně, sebevědomě a bez známek rezignace. O svém stavu mluví otevřeně, ale bez sebelítosti. Zdá se, že i to jí pomáhá zůstat aktivní.
Nejde o návrat do starých kolejí. Spíš o nový režim, který přijímá s humorem a přehledem – jak je u ní zvykem. A i když Paříž už možná naživo neuvidí, ve svých příbězích ji zaručeně znovu navštíví.
