Ženy tvoří jen zlomek pachatelů vražd. V roce 2021 se podílely na zhruba deseti procentech případů. Mnohem častěji jsou oběťmi než pachateli násilí, a když už zabijí, v drtivé většině se ocitají v situaci „zabij, nebo buď zabita“. Umírají členové rodiny nebo partneři – ne rukou chladnokrevné vražedkyně, ale ženy bojující o svůj život. Ženy, jež si dlouhé roky procházela domácím násilím. Na neschopnost soudů reagovat na tuto realitu upozornil ve své nové analýze deník The Guardian.
K takovým případům dochází po celém světě, zejména v chudších státech. Žena je roky týrána manželem. Zabije ho, aby si zachránila život, je však odsouzena k smrti.
Nejčastěji tak končí oběti domácího násilí v afrických státech, Íránu, ale také ve Spojených státech. Ženy jednají v sebeobraně, přesto jsou souzeny bez polehčujících okolností. V některých státech v tom hrají roli i nucené sňatky, dětské svatby, sexuální zneužívání a traumata z dětství.
Why women kill: domestic violence at heart of why many are driven to commit violent crimes https://t.co/pW7tXSHBzp
— Harriet Wistrich (@HWistrich) November 28, 2025
Současný soudní systém selhává. Je patriarchální, rigidní a zastaralý, píše The Guardian. Na domácí násilí nebere ohled jako na polehčující okolnost. Ženy před soudem končí jako „nevěrohodné“ nebo „neschopné vypovídat“, protože justice ignoruje traumata, disociaci, ztrátu paměti a další psychické dopady domácího násilí nebo zneužívání, varovala organizace Penal Reform International.
Právnička Harriet Wistrich uvedla, že ženy, které za sebou mají domácí násilí, justice přísně posuzuje kvůli přetrvávajícím předsudkům, sexismu a misogynii ve společnosti. Vystupují totiž z jejich společností očekávané role.
Nezabije je partner, ale stát
Podobné vzorce můžeme pozorovat u žen odsouzených k smrti po celém světě. Profesorka práva Sandra Babcock zkoumala asi 70 takových případů v USA, Tanzanii a Malawi. Ve všech si odsouzené prošly týráním. „Neexistuje případ, kdy by nebyla žádná polehčující okolnost. V každém je důvod a příběh, který vysvětluje, proč k tomu došlo,“ říká Babcock.
Íránský právník Hossein Raeesi zastupoval patnáct žen odsouzených k trestu smrti v Íránu. Většinu z nich justice shledala vinnými za vraždu manželů, kteří je roky týrali. Některé z těchto žen vstoupily do manželství v dětském věku.
Jedním z nejděsivějších případů byl osud ženy známé jen jako Zarbibi. Ve svých 16 letech už byla ve čtvrtém měsíci těhotenství. Pokusila se o dekapitaci vlastního manžela kuchyňským nožem. Později řekla, že se po činu cítila svobodná. Přiznala, že byla k manželství donucena ve svých 13 letech a že dlouhé roky čelila fyzickému násilí a sexuálnímu zneužívání.
Raeesi uvedl, že ze zmíněných patnácti žen byly čtyři popraveny a zbytek propuštěn na svobodu (mezi nimi i Zarbibi), avšak pouze díky ustanovení islámského práva, podle něhož může rodina oběti pachateli odpustit a zabránit tak vykonání trestu, nikoli proto, že by měly soudy slitování a příběhy pochopily.
Ženu tedy nakonec v řadě případů nezabije partner nebo manžel, ale stát za to, že se postavila za svůj vlastní život. Přesto analýza ukazuje, že k posunu ve světě dochází. Jen je pomalý. K nejvíce znepokojivým případům dochází v Africe, následované americkými státy. Evropa má vůbec nejnižší hodnoty.
Podle údajů OSN současně roste počet žen, které se stanou oběťmi násilí. V roce 2024 bylo globálně úmyslně zabito přibližně 83 000 žen a dívek, z toho 50 000 rukou partnerů nebo rodinných příslušníků. Znamená to, že každých deset minut zemře jedna žena či dívka v prostředí, které by mělo být nejbezpečnější: doma.
