Nová filmová adaptace Andersonovy pohádky, která ovládla kina, stále vzbuzuje mnoho emocí. Do kritiky kvůli rasovým a historickým nesrovnalostem předělávky slavného Disneyho animáku Malá mořská víla se pustil i online deník Independent. Podle známého žurnalisty film mate děti.
Dětské filmy by neměly ignorovat složitější části naší historie jen proto, že jde o nepohodlné téma. Těmito slovy naráží na údajné závady filmu autor knih a žurnalista Marcus Ryder ve zpravodajském deníku Independent. Americkému hudebnímu fantasy filmu vytýká nejen to, že hlavní postavu – vílu Ariel, kterou známe z disneyovky jako typickou zrzku, hraje černoška. Komentuje i podivný mix ras jejího příbuzenstva nebo nesoulad s historickými skutečnostmi. To může podle jeho názoru špatně ovlivňovat povědomí dětí.
There are a few things you should know before watching Disney’s #TheLittleMermaid with your children, writes @marcusryder https://t.co/yOkXNsJ4HX
— Independent Voices (@IndyVoices) June 2, 2023
Oslava černé krásy
„V neděli jsem se svým šestiletým synem sledoval novou hranou verzi Disneyho Malé mořské víly,“ rozpovídal se Ryder v Independent. „Vizuální efekty jsou úžasné a obsazení je skvělé,“ chválil. Afroameričanku v hlavní roli, Halle Bailey, ovšem označil jako na děti cílenou „oslavou normalizace černé krásy“.
„Výběr herců je krásně ‚barvoslepý‘. Princ je bílý a jeho matka černá (je adoptovaný). Zároveň otec Malé mořské víly je bílý, zatímco její sestry, mořské panny, jsou různých ras a etnik,“ vyjádřil se a ironicky dodal, že genetika pod vodou zjevně neexistuje. „Světu, ve kterém se samotná myšlenka rasy zdá být rozvrácená, a zároveň je oslavována černá kráska, je třeba zatleskat,“ dodal. Opřel se i do detailů, které mají nabourávat historická fakta nebo zametání otroctví Afričanů pod koberec.
Ryder poukazuje na to, že děj se odehrává v Karibiku. Soudě podle lodí, oblečení a dalších prvků v 18. století. To byla doba afrického otroctví. O otroctví však podle jeho slov není ve filmu jediná zmínka. Místo toho zde ostrované žijí v naprosté rasové harmonii. „Nemyslím si, že děláme svým dětem laskavost tím, že předstíráme, že otroctví neexistovalo. Podle mě Disneyho snaha o to, aby nepohodlná pravda zmizela, vypovídá více o dospělých kreativcích než o schopnosti dětí se s tím popasovat,“ prosazuje názor.
„Zotročení Afričanů v Americe (v jižních státech USA, Karibiku a Jižní Americe) v 18. století byla brutální doba. Byl to zločin proti lidskosti, který je tak ohavný, že se dodnes objevují výzvy k odškodnění potomků obětí. Karibik 18. století je problematická doba pro zasazení jakéhokoli dětského příběhu, ale to by se dalo kreativně zpracovat, namísto této povzbuzující historické amnézie,“ vysvětlil spisovatel, co ve filmu postrádá.
Nepatřičná pánvička
Ryder také zmínil, že se na scéně objevují předměty, které v té době ještě neexistovaly, například ocelové pánve. „Nástroj vynalezený koncem třicátých let minulého století ve mně jako u pedanta vyvolal ironický úsměv,“ podotknul. „Nepotřebuji, aby každý příběh a film, které moje šestileté dítě konzumuje, byly historicky přesné,“ dodává s tím, že „úplné vymazání a přepsání jedné z nejbolestivějších a nejdůležitějších částí africké historie“ je však hraničně nebezpečné, zvláště když je to určeno dětem. „Nechci, aby si mé dítě myslelo, že Karibik v 18. století byl dobou rasové harmonie.“Žurnalista deníku Independent přihodil i vlastní kreativní řešení, jak se dalo choulostivým momentům zcela vyhnout. Například prý mohli příběh zasadit na Haiti po roce 1804. „Haiti bylo první karibskou zemí, která shodila okovy otroctví,“ dodává. Avšak – tisíc lidí, tisíc chutí a názorů.
