Podpaží, chodidla, břicho a boky patří mezi nejlechtivější části lidského těla bez ohledu na kulturní prostředí. Nový výzkum zároveň ukázal, že smích při lechtání nemusí znamenat, že je člověku dotek příjemný.
Výzkumníci oslovili 448 lidí z čínského, nizozemského a řeckého prostředí. Účastníci odpovídali na otázky o svých zkušenostech s lechtáním a do obrázků lidského těla vyznačovali místa, kde jsou na dotek nejcitlivější.
Více než 95 procent dotázaných někdy někdo lechtal nebo sami lechtali druhého člověka. Ve všech třech skupinách se také opakovaly podobné reakce. Lidé se zpravidla smáli, bránili se a nejčastěji je lechtali příbuzní nebo přátelé.
Lechtivá místa vytvořila podobné tělesné mapy
Nejcitlivějšími oblastmi byly podpaží, chodidla, břicho a boky. Výsledné tělesné mapy se mezi jednotlivými kulturními skupinami výrazně nelišily. To naznačuje, že lechtivost není pouze naučeným společenským chováním, ale má také společný tělesný základ.
Vědci porovnali výsledky s několika tradičními teoriemi. Lechtivá místa se neshodovala s oblastmi, které mají nejtenčí kůži, jsou nejcitlivější na běžný dotek nebo působí při dotyku nejpříjemněji. Podporu nezískalo ani jednoduché vysvětlení, že jde výhradně o nejzranitelnější části těla.
Nejlépe výsledkům odpovídala myšlenka Charlese Darwina, podle které bývají lechtivější místa, jichž se lidé v běžném životě dotýkají méně často. Ani tato teorie však celý jev nevysvětluje. Lechtivost zřejmě vzniká kombinací smyslových, společenských a fyziologických faktorů.
Smích při lechtání nemusí znamenat radost
Výzkum také ukázal, že smích nelze automaticky považovat za známku potěšení. Lechtání si v dětství užívalo 42 procent účastníků, zatímco v dospělosti tento podíl klesl na 35 procent. Více než čtvrtina dotázaných označila tuto zkušenost za nepříjemnou a většina dospělých k ní měla neutrální vztah.
Přestože 77 procent účastníků předpokládalo, že lidé lechtají ostatní proto, aby je rozesmáli, většina nevěřila, že smích vyjadřuje skutečné potěšení. Reakce těla tak může být do značné míry mimovolná a nemusí odpovídat tomu, jak člověk situaci vnímá.
Autoři nyní lechtivost zkoumají také v laboratoři. Účastníkům pomocí robotického zařízení kontrolovaně lechtají chodidla a sledují jejich reakce. Chtějí tak lépe pochopit, jak mozek propojuje dotek, emoce, pohybové reakce a společenský kontext.
