Internet umí zlobit lokálně, ale představa, že se odpojí celý svět najednou, zní jako digitální konec světa. Otázka je, jestli by se to vůbec mohlo stát, a co by muselo selhat.
Internet totiž není jedna síť s jedním vypínačem. Funguje jako obrovská skládanka propojených sítí, uzlů a poskytovatelů, kteří na sebe navazují. Když vypadne jeden kus, provoz se často přesměruje jinudy a uživatelé si všimnou „jen“ zpomalení nebo výpadků v konkrétní oblasti.
Aby šlo o skutečně celosvětový kolaps, muselo by se pokazit víc věcí zároveň. Nešlo by jen o pád jednoho datacentra nebo problém jednoho operátora, ale o souběh poruch napříč klíčovými částmi infrastruktury, které drží komunikaci mezi sítěmi pohromadě.
Reálnější než absolutní tma bývá scénář, kdy by se internet „rozpadl“ na izolované ostrovy. Některé regiony by fungovaly dál, jiné by se odpojily, případně by šly jen vybrané služby. Uživatel by to v praxi vnímal jako chaos: něco se načte, něco ne, a jinde na světě může být situace úplně jiná.
Svoji roli by v takové situaci hrála i fyzická stránka věci, tedy místa, kde se data přenášejí a kde běží servery. Pokud by došlo k rozsáhlému narušení provozu napříč těmito body, dopady by se řetězily a oprava by nebyla otázkou minut.
A proto se o „celosvětovém výpadku internetu“ mluví spíš jako o extrémní, málo pravděpodobné variantě než o běžném riziku. Mnohem častější je, že internet selže částečně a nerovnoměrně, a právě tím je o to zrádnější.
