Britský Guardian nedávno zveřejnil dopis muže, který se před dvaceti lety zamiloval do ženy z jiné země a rozhodl se s ní usadit v jejím domově. Na začátku to vypadalo jako romantický příběh – seznámení v zahraničí, rychlá svatba a nový život. Jenže za fasádou se začala hromadit nespokojenost.
„Vždycky jsem věděl, že se mi v téhle zemi nežije dobře,“ napsal. „Ale teď ji vyloženě nesnáším. Vadí mi místní chování, politické klima, město, kde žiji. Nenávidím to, ale jsem tu uvězněný.“
Když se pár rozhodoval, kde zakotví, vyhrálo její zázemí a pracovní možnosti. On se musel vzdát své kariéry i velké části přátel. Zpočátku to přijal, později ale pocítil, že přišel o příliš mnoho. Největším problémem se stala každodenní realita – společnost, do které nikdy nezapadl, a prostředí, které mu bylo čím dál cizejší.
Rodinu navíc drží praktické okolnosti. Mají syna, který studuje, a návrat do jeho rodné země by byl kvůli vysokým školným nemožný. „Cítím se bezmocný. Nemůžu udělat změnu, která by mi pomohla,“ přiznává muž.
Guardian oslovil terapeuta, který upozornil, že za takto silnou nespokojeností často stojí dlouhodobě potlačované potřeby. „Není divu, že se cítíte depresivně. Dlouhodobě snášíte věci, které vás nedělají šťastnými,“ zaznělo v reakci. Podle něj se muž nikdy nenaučil mluvit o svých skutečných potřebách – a ty se teď proměnily v rezignaci a hořkost.
Nápadné je i to, jak málo muž v dopisu zmiňuje svou ženu. Odborník proto kladl otázku, zda spolu vůbec o problému otevřeně mluví. Padly i návrhy, zda by rodina mohla častěji cestovat do jeho rodné země, nebo plánovat odchod do budoucna – třeba až do důchodu. „Je důležité se ptát: je možné získat aspoň část toho, co chci, už teď? A umím o tom s partnerkou mluvit?“
Žádná země není ideální. I ta vysněná může časem ztratit lesk. Ale když se nespokojenost mění v nenávist, nestačí ji jen „přetrpět“. Tento příběh ukazuje, jak snadno se vztah může stát vězením, pokud chybí otevřenost, kompromis a hledání cest, jak vyjít vstříc i vlastním potřebám.
