Profesionální organizátoři denně pomáhají lidem zbavit se přebytečných věcí. I oni ale někdy narážejí na vlastní citovou vazbu k předmětům. Přiznávají, že rozloučit se s věcí spojenou se vzpomínkou může být stejně těžké pro ně jako pro jejich klienty.
Citové pouto je běžné i u expertů. Katie Hubbard otevřeně mluví o tom, že jí připomínky na otce brání v jednoduchém vyřazování. Dina Smith zase těžko odkládá dárky od dětí nebo věci z přelomových období života. Podobné zkušenosti potvrzují, že organizátoři se od běžných lidí v tomhle příliš neliší.
Organizátoři proto používají konkrétní metody. Často se zastaví a přemýšlejí, proč věc drží. Pokud za poutem stojí vina nebo strach, pustí ji. Pokud jde o pozitivní emoci, někdy si dovolí chvíli vzpomínat, než ji uloží stranou. Pomáhá i jednoduché heslo: „Vzpomínku si nech, nepořádek ne.“ Fotografie nahradí fyzický předmět a zachovají emoci.
Dalším krokem je soustředit se na kvalitu, ne na kvantitu. Tova Weinstock přiznává, že uchovává jen malou část dětských kreseb, aby neztratily hodnotu. Julie Naylon zase říká, že „si nemůžete nechat všechno, ale můžete si nechat něco“. Prioritizace tak pomáhá udržet rovnováhu mezi vzpomínkami a prostorem.
Druhý život pro věci
Mnozí organizátoři hledají pro předměty nové místo. Dávají je blízkým nebo darují, čímž snižují pocit viny i ekologickou zátěž. Někteří věci přetvářejí – z triček udělají deku nebo vystaví fotografie. Hubbard například pověsila otcův námořnický meč na zeď, aby byl součástí každodenního života, a ne jen zaprášeným předmětem ve skříni.
Organizátoři se shodují, že negativní emoce spojené s věcmi nemají smysl. Neschraňují dárky, které se jim nelíbí, ani oblečení, které nenosí. Část z nich raději prodají a získají zpět alespoň část hodnoty. Pravidelné kontroly navíc pomáhají včas zastavit hromadění – třeba když stoh časopisů začne přerůstat do neúnosných rozměrů.
Praktická rovnováha
Důležitým principem je i omezení prostoru. Někteří organizátoři si vyhradí jen jednu či dvě krabice na vzpomínky. Jakmile se zaplní, musí rozhodnout, co si ponechat. „Pár pečlivě vybraných věcí má větší váhu než plná garáž krabic,“ připomíná Regina Lark. Podobný systém doporučují i dalším – uložit vzpomínky do archivních boxů nebo vybrat jen to, co je skutečně nenahraditelné.
Nakonec platí, že není nutné se zbavovat všeho. Barbara Reich říká, že pokud má předmět své místo a nepřekáží, klidně si ho nechá. Klíčem je vědět, co má opravdovou hodnotu, a zbytek pustit dál. Tak se domov stane funkčním i osobním prostorem, který ctí minulost, ale nežije v ní.
