Mnozí lidé touží víc si užívat okamžiky, které přicházejí. Často se ale stává, že i během dovolené, setkání s přáteli nebo rodinných chvil nám myšlenky utíkají jinam. Místo radosti se dostavuje napětí a pocit, že nejsme opravdu „tady a teď“.
Typické je, že mysl odbíhá k povinnostem – k práci, dětem, rodičům nebo finančním starostem. Někdy to není jen prázdné scrollování na telefonu, ale spíš hlubší pocit, že musíme zůstat spojeni s tím, co je důležité. Právě to nám brání se uvolnit.
Proč je těžké „carpe diem“
Eleanor Gordon-Smith v britském Guardianu upozorňuje, že přítomnost není jen o technikách meditace. Často nás drží zpátky vnitřní povinnost: máme dojem, že když se starostem nevěnujeme, ztrácíme odpovědnost nebo péči. Myšlenkové návraty k problémům se pak stávají způsobem, jak jim vyjadřujeme hodnotu.
Podle ní je dobré si položit otázku, proč se nedokážeme odpojit. Je to skutečně jen únava a zahlcení, nebo nás straší pocit, že když se „vypneme“, děláme něco špatně? Pro některé lidi je složité dát si svolení být chvíli mimo dohled povinností.
Jak na první krok
Ne vždy pomůže jen hledat konkrétní taktiky, jak se rozptýlit. Někdy je potřeba i vědomé „povolení“ být chvíli volní. Pokud je těžké si ho dát sami, může pomoci terapie, která nabídne bezpečný prostor.
Současně stojí za to hledat malé radosti. Přítomnost nemusí vypadat jako hluboká meditace. Může to být chvíle zpěvu, ranní chlad v ulicích, nebo vůně někoho blízkého.
Přítomnost bez nánosů
Velkou překážkou bývá očekávání, že okamžik musí být výjimečný. „Carpe diem“ se stalo skoro povinností, která má přinášet velké zážitky. Jenže právě to může působit stres.
První krok je prostší: otevřít se tomu, co přichází. Všímat si drobností a přijímat je takové, jaké jsou. Ať už jde o radost, nebo obyčejnost. Teprve pak může přijít vděčnost nebo láska k přítomnému okamžiku.
Jak píše Eleanor, být přítomní neznamená dosáhnout duchovního osvícení. Stačí si všimnout, že jsme právě tady – a dovolit si to prožít.
