Odkládání budíku zní nevinně: pár minut navíc v posteli a hotovo. Jenže tělo se v těchto minutách často nedostane do „nového kvalitního spánku“. Spíš opakovaně přechází mezi krátkým usínáním a dalším probuzením, takže poslední část noci rozkouskujete na malé úseky.
Do toho se přidává jev, který zná skoro každý: po probuzení máte chvíli „zamlžený“ mozek. Odborně se tomu říká spánková setrvačnost – krátké období ospalosti, dezorientace a horšího výkonu po probuzení. Většinou odezní, jakmile jste nějakou dobu vzhůru, ale bývá výraznější při nedostatku spánku nebo když vás vzbudí budík v nevhodnou chvíli.
Když budík odkládáte opakovaně, typicky si právě tuhle „rozjezdovou“ fázi prodloužíte. Místo jednoho jasného přechodu do bdělosti zažijete několik startů a zastavení, což může působit, že se vám vstává hůř, ne líp. Z pohledu spánku je obecně výhodnější mít co nejvíc souvislý, nepřerušovaný závěr noci.
Důležité je i to, jak běžné tohle chování je. Velká analýza dat ze spánkové aplikace (přes 3 miliony nocí, více než 21 tisíc uživatelů) ukázala, že víc než polovina (55,6 %) spánkových „seancí“ končila odkládáním budíku, lidé ho v průměru stiskli 2,4× a celkově tím „protáhli“ ráno asi o 10,8 minuty.
Zní to jako maličkost, ale i pár minut denně se nasčítá – autoři studie uvádějí, že to v průměru odpovídá téměř jedné „ztracené“ šestihodinové noci spánku za měsíc. A zároveň připomínají, že odkládání budíku odborníci často nedoporučují právě kvůli fragmentaci spánku.
Co s tím, když se bez odkládání budíku cítíte ráno hůř? Nejvíc pomáhá jednoduchá věc: nastavit budík na reálný čas vstávání a snažit se o pravidelnější režim, aby tělo nebylo každé ráno překvapené. A když už budík zazvoní, udělat z přechodu do bdělosti jeden krok – vstát, rozsvítit, dát si chvíli pohybu – tím se spánková setrvačnost obvykle zkracuje.
