Praha 13. února 2026 (PROTEXT) – „Jako senioři jdeme v projektu KAS25 cestou, která nás společně zavede do hlubin našich duší,“ říká Jiří Wald, mluvčí iniciativy KAS25.
Velká část dnešních lidí ve věku seniorů už má dost rad, kdo má pravdu a jak by měli přemýšlet o světě. Za svůj život slyšeli podobných doporučení víc než dost a mnohá z nich se později ukázala jako omyl, prázdný účelový slib nebo vyslovená lež.
Narodili jsme se rodičům poznamenaným 2. světovou válkou, prožili jsme komunistickou diktaturu, okupaci v roce 1968 i husákovskou normalizaci. Po radostném roce 1989 přišla další prudká změna: privatizace, rozpad starých jistot, korupční skandály a pocit, že spravedlnost neplatí pro všechny stejně. Není tedy divu, že po takové sérii zvratů zůstala mnohým z nás únava a hluboká nedůvěra.
Naše generace však nezažila jen zklamání. Zažila i jedinečná šedesátá léta spojená s neopakovatelnou hudbou, filmy, divadlem, odvahou snít a zažila i své první velké lásky. Zažila také dobu, která nám dávala ve velmi důležité etapě rozvoje osobnosti energii a pocit, že svět může být lepší.
Právě na tuto zkušenost navazuje projekt KAS25
Přineseme příběhy propojující osobní vzpomínky s dobře známými a oblíbenými osobnostmi a událostmi. Bude to čtivé, živé, místy dojemné i zábavné. Zkrátka bude to pravdivý bulvár, který připomene dobu, kdy se věřilo vlastním očím a zážitkům, ne anonymním zprávám z internetu. A bude to nejen na čtení, ale také na poslech a na dívání se.
Chceme, aby lidé na stránkách KAS25 zůstávali déle, vraceli se a našli tu prostředí, kterému mohou věřit.
Naším cílem je, aby zde senioři postupně, krok za krokem, získali nástroj, který jim umožní rychle rozpoznat manipulace, lži a polopravdy šířené na sociálních sítích a v řetězových e-mailech.
Skutečným úspěchem bude chvíle, kdy se stránky KAS25 stanou běžnou součástí každodenní orientace seniorů ve světě informací.
Komentář k hlubšímu pochopení konceptu KAS25
Diskuse o informační zranitelnosti seniorské populace je v evropském prostoru často vedena jazykem nedostatku. Zdůrazňuje se nižší digitální gramotnost, obtížnější adaptace na technologické změny či omezený přístup k relevantním zdrojům. Takové vymezení však může zastínit podstatnější skutečnost. Starší generace představuje totiž mimořádně zkušenou, hodnotově ukotvenou a občansky aktivní část společnosti. Její zdrženlivost vůči současnému mediálnímu prostředí není výrazem pasivity, ale výsledkem dlouhodobě utvářené opatrnosti, která se zrodila z opakovaných historických zklamání. Nabízí se proto otázka, zda je vhodnější uvažovat o deficitu schopností, nebo spíše o absenci důvěryhodného rámce, jenž by umožnil existující zkušenost propojit s novými nároky současnosti.
Životní příběhy dnešních seniorů ve střední Evropě jsou formovány sérií dramatických diskontinuit. Rodinné paměti války, zkušenost autoritářských režimů, období politické represe i následná transformace po roce 1989 vytvořily generaci, která byla opakovaně vystavena situaci, kdy oficiální výklady reality ztrácely platnost. Důsledkem není rezignace na veřejný život. Empirické výzkumy naopak ukazují, že právě lidé ve věku nad 65 let patří k nejstabilnějším účastníkům voleb a dlouhodobých forem participace. Charakteristická je však selektivní důvěra: ochota angažovat se přetrvává, ale je podmíněna přesvědčením, že komunikační prostředí je férové, předvídatelné a respektující jejich zkušenost.
Tento hodnotový profil lze dobře interpretovat prostřednictvím vývojové psychologie. Erik Erikson popsal pozdní dospělost jako období hledání integrity, tedy potřeby chápat vlastní život jako smysluplný a konzistentní celek. Informace, které tuto integritu narušují nebo relativizují, bývají vnímány jako ohrožující a vyvolávají obranné reakce. Naproti tomu sdělení, jež navazují na již existující zkušenost a potvrzují její hodnotu, mohou otevřít prostor pro přijetí nových perspektiv. Podobně jako Gordon Allport, který upozorňoval, že postoje utvářené v období rané dospělosti mají mimořádnou trvanlivost. Kulturní a emocionální vzorce spojené s mládím tak fungují jako referenční rámec důvěryhodnosti i v pozdějších dekádách života.
Jestliže tedy chceme porozumět tomu, jak posilovat orientaci seniorů v současném informačním chaosu, je třeba začít nikoli technologiemi, ale identitou. Předpokladem změny není přesvědčování, nýbrž uznání. Tento moment je klíčový i z hlediska sociálně-kognitivní teorie Alberta Bandury, podle níž ochota osvojovat si nové strategie roste s vírou ve vlastní účinnost. Pokud je jedinec postaven do situace, kdy má pocit, že selhává nebo že jeho dosavadní zkušenost ztratila cenu, jeho motivace učit se klesá. Naopak v prostředí, které jeho kompetenci potvrzuje, se zvyšuje pravděpodobnost aktivního zapojení.
K významu struktury a předvídatelnosti přispívají také poznatky behaviorální ekonomie. Daniel Kahneman opakovaně ukazuje, že v podmínkách nejistoty lidé tíhnou ke zdrojům, které jsou známé, konzistentní a srozumitelně uspořádané. Důvěra zde nevzniká z atraktivity novinky, ale z opakovatelné zkušenosti bezpečí. To je mimořádně důležitý poznatek pro návrh jakékoli seniorské intervence.
Povolební data o populaci 55+ tento teoretický rámec podporují. Senioři vykazují vysokou a stabilní míru občanské participace, zároveň však silně reagují na témata ekonomické nejistoty a institucionální spravedlnosti. Vliv krátkodobých kampaní či sociálních sítí je relativně slabší než u mladších kohort. Rozhodování probíhá v dlouhodobých horizontech a opírá se o pevně zakořeněné hodnotové struktury. Současně je patrná značná heterogenita vyplývající ze vzdělání a materiálních podmínek, což znamená, že část seniorů disponuje omezenějšími zdroji pro samostatnou orientaci. Jakýkoli model podpory proto musí kombinovat informační nabídku s lidským zprostředkováním a musí být schopen oslovit publikum napříč politickými preferencemi.
V této situaci získává zvláštní význam narativní přístup reprezentovaný konceptem Klubu angažovaných seniorů, který jsem pracovně nazval „Cesta do hlubin seniorovy duše“. Propojení osobních vzpomínek s širšími kulturními a historickými rámci vytváří prostor, v němž je identita účastníků nejprve potvrzena a teprve následně rozšiřována. Nejde o pouhou nostalgii; jedná se o mechanismus snižování psychologické obrany. Jakmile jedinec cítí, že jeho minulost je respektována, je ochotnější připustit, že současnost může vyžadovat nové nástroje porozumění. Přechod od paměti ke kompetenci tak probíhá plynule a bez pocitu vnucování.
Důležitým aspektem tohoto modelu je institucionální neutralita. V prostředí výrazné politické diverzity může i jemný náznak ideologického ukotvení vést k uzavření části publika. Neutralita zde proto není pouze normativním ideálem, ale praktickým předpokladem udržení společného komunikačního prostoru. Pouze v takovém rámci může být zkušenost jednotlivce transformována v širší sdílený zdroj orientace.
Ukazuje se tedy, že efektivní práce s informačními potřebami seniorů nespočívá primárně v rychlosti distribuce dat ani v technologické inovaci. Klíčová je architektura důvěry. Pokud intervence dokáže institucionalizovat respekt k biografii a nabídnout stabilní, opakovatelný a lidsky zprostředkovaný rámec, může posílit vnímanou kompetenci jednotlivců a tím i jejich odolnost vůči manipulativním sdělením.
Senioři nepotřebují být probouzeni k zájmu o veřejné dění. Tento zájem dlouhodobě prokazují. Potřebují prostředí, které jejich zkušenost uzná a umožní jí pokračovat v podmínkách nového informačního světa. Právě zde se narativ stává nikoli ozdobou, ale základním nástrojem společenské orientace.
Zdroj: KAS 25
