Spousta otců zná ten okamžik, kdy únava a stres převálcují trpělivost. A výchova dětí tuhle rovnováhu testuje denně. Čím dál víc mužů ale nechce vnímat vztek jako něco nevyhnutelného. Učí se ho rozpoznat, zpracovat a hlavně nepřenášet na děti.
Australský otec popsal, jak po 15hodinovém letu ztratil nervy, když jeho syn upustil horkou čokoládu. Nešlo o pití, ale o vyčerpání. Jeho výbuch ho sám vyděsil. A právě tenhle vzorec — přetížení → výbuch — je podle terapeutů u otců běžný.
Spouštěče a stereotypy
Psychoterapeutka Bonnie Scott připomíná, že muži se často cítí ignorovaní, nedocenění nebo přehlížení. Pokud je zároveň ve společnosti zakořeněné očekávání, že táta má být pevný, klidný, a ne moc „emoční“, tlak roste.
Sociální pracovník Justin Gurland popisuje, jak ho nejvíc vytočí, když má pocit, že ho syn neposlouchá. Vztek ale neřeší křikem. „Naučil jsem se zastavit. I krátká pauza mi dává šanci reagovat, ne vybouchnout,“ říká. Pomáhá mu každodenní péče o sebe — dostatek spánku, pohybu i kontakt s okolím.
Někdy za hněvem stojí bolest
Terapeut Thomas Westenholz popsal, jak ho zlomila diagnóza syna s vážnou nemocí. „Jako muž jsem nevěděl, co s těmi emocemi. Naučili mě je potlačovat. Ale tohle mě otevřelo,“ přiznává. Díky terapii pochopil, že zvládání emocí neznamená je v sobě dusit, ale naučit se s nimi pracovat.
Scott zdůrazňuje: „Pokud vás vychovával výbušný otec, víte, jaký dopad to může mít. Ale nemáte vzor, jak to dělat jinak. Zkuste si uvědomit, jak vztek vypadá právě u vás. Co byste chtěli změnit?“
Oprava je důležitější než dokonalost
Děti nepotřebují bezchybné rodiče, ale rodiče, kteří přiznají chybu. „Když cítím vinu, vím, že se mám omluvit,“ říká Gurland. „Chci, aby děti věděly, že i dospělí chybují — a nesou za to odpovědnost.“
Westenholz dodává: „Síla není v tom, že necítíte vztek. Ale v tom, co uděláte potom.“ Když udělá chybu, řekne svým dětem: „Promiň. To nebylo fér. Nezasloužil sis to.“ Takové momenty podle něj léčí víc než snaha být perfektní.
Emoce jako vztek nebo bezmoc jsou součástí otcovství. Ale nejde o to, že je cítíte. Důležité je, jak s nimi naložíte.
