„Jediný rozdíl mezi námi a jinými zeměmi je to, že my jsme hlučnější,“ napsal před časem španělský spisovatel Ignacio Peyró. Přesto se ale tolerance ve Španělsku tenčí a mnozí obyvatelé uvádějí, že jsou kvůli neustálému a nesnesitelnému hluku na pokraji sil, napsala agentura AFP.
Hlasité mluvení a vášnivé výměny názorů až do pozdních nočních hodin, někdy dokonce i za doprovodu hudby; úroveň decibelů na ulicích a v barech je ve španělských městech často vysoká a zahraniční turisté si hlučné diskuse zhusta pletou s hádkami.
‘Impossible to sleep’: Noise disputes rile fun-loving Spain https://t.co/3AjBJfPrlv
— The Straits Times (@straits_times) July 11, 2025
V létě je situace ještě horší, protože se obyvatelé kvůli vysokým teplotám zdržují na zahrádkách kaváren. Navíc je v plném proudu sezona svátků a oslav od svatojánské noci až po svátek svatého Fermína s tlampači, hlučnými atrakcemi a ohňostroji.
„Máme tolik slov, abychom pojmenovali svátky a slavnosti (…), jako mají Inuité pro popis sněhu,“ zdůraznil Ignacio Peyró ve svém sloupku, který vyšel v deníku El País.
Španělská mentalita je na jedné straně darem pro milovníky nočního života, na straně druhé ale noční můrou pro obyvatele, kteří by chtěli spát, ale kvůli hluku nemohou. Obzvlášť náročná situace je v centrech měst, kde se nedá spát při otevřených oknech. Ve starších bytech není k dispozici klimatizace.
„Pokud máte lehký spánek, neusnete,“ řekl agentuře AFP 58letý kadeřník Toni Fernández, který už 15 let bydlí naproti zahrádce před barem v madridské čtvrti Chueca. „Myslím, že Portugalci mají jinou kulturu, která spočívá v tom, že mluví mnohem tišeji, protože i já jsem si všiml, že když jedu do Portugalska, mluvím příliš nahlas,“ vysvětluje tento rodák z Viga, města v Galicii na severozápadě země poblíž portugalských hranic.
Ovšem v obecném španělském ovzduší, kde panuje vysoká tolerance vůči hluku, jsou ti, kteří si stěžují, obviňováni z „hnidopišství, asociálnosti a přecitlivělosti“, zdůraznila předsedkyně sdružení Právníci proti hluku Yomara Garcíaová, když promlouvala na kongresu o akustice v jihošpanělské Málaze.
„Právo na osobní soukromí, na nedotknutelnost obydlí, to, čemu se hovorově říká právo na odpočinek, je hierarchicky nadřazené právo takzvanému právu na volný čas, které mezi základní práva nepatří,“ dodala Garcíaová.
Spory týkající se hluku, které se tradičně soustřeďovaly na bary, se v poslední době rozšířily také na hřiště na padel, ve Španělsku velmi populární raketovou hru příbuznou squashi, která je považována za nadměrně hlučnou.
Pod palbu kritiky se dostaly také sousedské večírky či koncerty pořádané na stadionech, jako je Santiago Bernabeu, kde Real Madrid pod tlakem lidí žijících v sousedství pozastavil na neurčito hudební akce.
Kritika se snesla i na barcelonská školní hřiště, pro která musel katalánský parlament přijmout výjimku z předpisů o hluku.
O změně mentality svědčí i to, že se v posledních letech objevuje čím dál tím větší počet sdružení obyvatel, která vedou kampaně za všeobecné snížení hladiny hluku, jako je Katalánské sdružení proti hluku (ACCCA) nebo Sousedská síť proti hluku (Xavecs).
Centrum ticha v Madridu, které provozují dominikánské jeptišky, si klade za cíl být útočištěm pro obyvatele, kteří už mají okolního hluku dost. Když bylo v roce 2011 otevřeno, byl tento prostor, který týdně přivítá kolem 50 lidí, raritou. Dnes naopak „existuje obrovské množství nabídek na místa, kde mohou být lidé v ústraní a užívat si ticho a meditaci“, řekla jeho ředitelka Elena Hernándezová Martínová.
Podle 59leté učitelky filozofie Any Cristiny Ripollové, která centrum navštěvuje, se však postoj k hluku ve Španělsku příliš nezměnil. „Nemyslím si, že by se zvýšila informovanost. Když požádám člověka vedle sebe v metru, aby ztlumil hlasitost na svém telefonu, protože si pouští hudbu (…), někdy se rozzlobí,“ řekla Ripollová. „Najdou se dokonce i lidé, kteří mi řeknou: ‚Tohle je přece Španělsko!‘,“ dodala.