Když Rory Cellan-Jones držel v náručí malou, třesoucí se fenku Sophie, netušil, že se jeho život právě otočil naruby. Myslel si, že zkušenosti s předchozím psem – fenkou Cabbage z útulku – ho připravily na všechno. Jenže Sophie nebyla jako Cabbage.
Fenka dorazila do Británie z Rumunska. Měla za sebou drsný start do života – vyrostla na seníku, bez kontaktu s lidmi, bez základní socializace. Po příjezdu do nového domova se okamžitě stáhla za gauč a nehodlala odtamtud vylézt. Rory, který se od roku 2019 potýká s Parkinsonovou chorobou, doufal, že ranní procházky se psem mu zůstanou. Ale Sophie nikam nechtěla.
Šest měsíců strávila převážně ukrytá na svém „bezpečném místě“. Každá návštěva, každý nečekaný zvuk ji zahnal zpět. Zlepšení přišlo až s pomocí veterináře a léku fluoxetin – známého spíš pod názvem Prozac. Přesto trvalo víc než rok, než se vůbec odvážila za hranice zahrady.
„Stále se bojí dětí a hlučných míst. Ale učí se důvěřovat. Každý den o kousek víc,“ říká Rory pro deník Guardian. Fenka si od začátku držela odstup od všech, i od něj a jeho ženy. Když se ale jednoho dne poprvé dotkla jeho ruky tlapkou, dojalo ho to k slzám.
Dnes se Sophie konečně učí chodit na procházky – byť v tichu a stranou od lidí. Na první pohled z ní nikdy nebude „normální pes“. Ale Rory už dávno ví, že Sophie není selhání. Je zázrak. A jejich vztah je postavený na trpělivosti, respektu a lásce.
„Všichni říkali, že to může trvat roky. Měli pravdu,“ přiznává. „Ale když vás ten pes nakonec pustí blíž, stojí to za to úplně všechno.“
