V posledních desetiletích se stalo zvykem sci-fi literatury nacistickému Německu zpětně přisuzovat různé vojenské, letecké, nebo dokonce kosmické superschopnosti a na nich stavět zajímavé příběhy. Existenci projektu obří vesmírné základny, spalující celá města, však potvrdila i NASA.
V červenci 1945 to bylo již několik týdnů, kdy válka v Evropě skončila. V Tichomoří se ještě stále bojovalo, ale všichni věděli, že japonské území se rychle zmenšuje a že se i na této straně světa chystá závěrečné dějství války. O to zajímavěji působí článek amerického magazínu Life z 23. července, který poodkrývá detaily projektu Třetí říše na vesmírnou základnu. Ta měla z kosmu využít několik fyzikálních jevů ke zničujícím útokům na spojenecká města.
V celém projektu jde zjednodušeně řečeno o velké vesmírné zrcadlo. To by bylo vyneseno na oběžnou dráhu ve výšce zhruba 36 tisíc kilometrů. Šlo by o mírně konkávní disk o průměru jeden a půl kilometru.
Zrcadlo
Jak píše magazín Life: „Minulý měsíc techničtí experti americké armády popsali udivující fakt, že němečtí vědci vážně plánovali postavit ‚sluneční dělo‘. Velké zrcadlo ve vesmíru, které by soustředilo sluneční paprsky na žhnoucí bod na zemském povrchu. Němci, jak oznámila armáda, doufali, že pomocí takového zrcadla spálí nepřátelské město na popel nebo uvaří část oceánu.“ Američtí čtenáři měli přitom v živé paměti reportáže z dopadů raket V-1 a zejména nedostižných V-2. Tento článek tak vzbudil poměrně velký rozruch.
Plány na vybudování stanice ve vesmíru byly přitom vytvořeny dlouho před válkou. Motorem výzkumu byl zejména Hermann Oberth, jeden z předních evropských průkopníků raketové techniky. Ten na projektu pracoval od roku 1923 a původně jej nezamýšlel jako vojenský. Kosmická stanice měla sloužit jako přestupní modul pro delší lety do vesmíru (tato teoretická koncepce se Oberthovi patrně nakonec vyplní). Později pak v podobě velkého zrcadla chtěl teoretický fyzik umožňovat zahřát velké oblasti Země. A to dostatečně na to, aby se mohla jednorázově zvýšit produkce zemědělských plodin v případech, kdy to bude nezbytně nutné.
Stanice měla obíhat kolem Země jako malý, člověkem vyrobený měsíc, který by se řídil gravitačními zákony nebeských těles. Odstředivá síla jeho pohybu by přesně vyrovnala zemskou přitažlivost. Lidé by žili uvnitř stanice, kde by byla vytvořena umělá atmosféra. Zatímco dnes se pracuje s chemickými vyvíječi kyslíku, tehdejší projekt počítal s tím, že by byly uvnitř základny vytvořeny dýňové plantáže. Dýňové z toho důvodu, že listy dýní produkují velké množství kyslíku.
Stavba zrcadla
Jedinou velkou překážkou pro vědce bylo sestrojit dostatečně výkonnou raketu, který by dosáhla bodu, kde by mohla být postavena vesmírná stanice. Kdyby tehdejší němečtí vědci byli schopni takovou vyrobit, možná by byli schopni sestavit i svou sluneční zbraň. Jiná věc je však to, zda by sluneční kanón splnil to, co očekávali.
Stavba vesmírného zrcadla měla být provedena převozem prefabrikovaných sekcí do prostoru jeden po druhém. Na místě se pak měla skládat jako skládačka. Jakmile by se zrcadlo dalo do pohybu správnou rychlostí, dál by se beztížně otáčelo kolem Země. V plánu bylo v plášti letadla vytvořit cca desetimetrový otvor. Ten by sloužil jako přistávací místo a zároveň jako komora pro přesun posádek z raket na stanici.
Povrch zrcadla měl být vyroben z čistého sodíku, který dobře odráží světlo, v atmosféře je však příliš chemicky nestabilní. Baterie by využívaly sluneční teplo k výrobě páry pro turbogenerátory uvnitř disku. Energie by se na základně využívala zejména pro provoz zářivek v dýňových zahradách. Vzhledem k tomu, že by uvnitř disku nebyla žádná gravitace, měla osádka nosit boty s magnetickými podrážkami a pohybovat se stále v přilbách.
Malé raketové motory namontované na zadní straně zrcadlového disku by řídily směr, kterým by se jeho paprsek mohl otáčet. Dokonce i boční a zadní strana disku jsou leštěné, aby zrcadlily jas, odrážely sluneční světlo, které by pak nemohlo ohrožovat obyvatele základny.
Archimédes
Zajímavostí je, že Němci nebyli první, kdo s takovou myšlenkou přišel. V 17. století se objevily údajné Archimédovy plány na systémy velkých zrcadel k obraně měst a spalování nepřátelských lodí. Existuje starověká legenda, že Archimédes navrhl velká hořící zrcadla. Ta zapálila římskou flotilu během obléhání Syrakus, města, ve kterém Archimédes později zemřel.
Dnes však již víme, že ani náčrtky z této legendy, ani německý plán na stavbu sluneční zbraň nejsou uskutečnitelné. Autoři totiž pominuli některé optické jevy. Světlo například nelze přivést do ostrého, špičatého ohniska pomocí čoček nebo zrcadel, pokud nepochází z ostrého, bodového zdroje světla. Slunce se na obloze jeví jako disk, ne jako bod. Nejlepší, co může optický systém vytvořit, je obraz tohoto disku. Při velmi krátkých ohniskových vzdálenostech je obraz malý a horký. Se zvětšováním ohniskové vzdálenosti se však obraz postupně zvětšuje a ochlazuje.
Ve vzdálenosti, na kterou Němci navrhli nastavit své zrcadlo, by obraz slunce vržený na Zemi měl průměr asi 70 kilometrů. V žádném případě by však nemohl být dostatečně horký, aby způsobil na povrchu nějaké škody.
Německý projekt obřího zrcadla sice zavál prach, o kosmické základny a cestování do vzdálenějších končin vesmíru je však zájem vědců čím dál větší.