Rozhodnutí ruského prezidenta Vladimíra Putina pro invazi na území Ukrajiny vyvolalo vlnu ekonomických sankcí ze strany západu. S jistotou se dá říct, že dříve či později se tyto sankce výrazně dotknou i páteřní oblasti ruské ekonomiky, kterou je export energetických surovin do Evropy.
Světové společnosti rychle opouští ruský trh
Zatímco evropské státy ještě znásobily své snahy o nalezení alternativních dodavatelů zemního plynu a ropy, světové obchodní společnosti jednaly okamžitě a začaly ruský trh ve velkém opouštět.
Firmy BP (dříve British Petroleum), Shell a ExxonMobil, tři z největších západních energetických společností, oznámily své stažení z mnohamiliardových projektů na území Ruské federace. Tento odliv finančních zdrojů, ale také moderních západních technologií a know-how, se postupně velmi negativně promítne na ruském energetickém průmyslu.
Jakmile se navíc státy Evropské unie rozhodnou ukončit nákup ruského zemního plynu a ropy, nebude k nahrazení stačit ani vyšší poptávka ze strany Číny, od které si Rusko slibuje případnou záchranu ztraceného odbytu.
NordStream 2 končí, Evropa nechce financovat válku na Ukrajině
Ještě na začátku roku 2022 se netrpělivě očekávalo formální schválení německým regulátorem a uvedení do provozu nové větve plynovodu NordStream 2, kterým by se zvýšil objem zemního plynu dodávaného Ruskou federací do Německa. A to i přes četné průtahy a protesty ze strany Spojených států.
Nevyprovokovaný útok Ruska na území Ukrajiny však vedl k velmi rozhodnému zastavení schvalovacího procesu. V řádu několika hodin pak následovalo propuštění všech zaměstnanců a krach celého projektu NordStream 2, do kterého bylo během let investováno v přepočtu přes 11 miliard dolarů.
Německý kancléř Olaf Scholz prohlásil, že tolerance západu vůči činům Ruské federace se po invazi na Ukrajinu změnila prakticky přes noc a Evropa už nemíní pokračovat v trendu závislosti na ruských energetických komoditách.
Jak Vladimír Putin stvořil státní energetický monopol
Když se stal Vladimír Putin v roce 2000 poprvé prezidentem Ruské federace, začal postupně znárodňovat všechny společnosti v ropném průmyslu. Ubránil se přitom i snahám oligarchů zastavit vznik státního energetického monopolu (mimo jiné i zařízením bankrotů a vězněním odpůrců). Ten nyní reprezentují společnosti Gazprom a Rosneft.
Export energetických komodit pak začal Putin brzy využívat jako účinnou páku v mezistátní politice. Není obvyklé, aby se prezidenti jiných zemí účastnili obchodních jednání a aktivně promlouvali do stanovení cen zemního plynu a ropy, ale v Rusku se to stalo již pravidlem. Zdražení dodávek využil Vladimír Putin například v letech 2006 a 2009 ve vztahu k Ukrajině a Moldavsku, aby je udržel ve sféře vlivu bývalého Sovětského svazu.
V roce 2013 pak vedly ekonomické hrozby a pobídky Ruska k ustoupení tehdejšího ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče od záměru spolupracovat s Evropskou unií. To vyvolalo řadu demonstrací, které nakonec vyústily v sesazení hlavy státu a útěku Janukovyče do exilu.
Reakce ruské strany na sebe nenechala dlouho čekat, došlo k anexi Krymu a konfliktům na Donbasu. Tehdy evropské státy poprvé uvalily na Rusko výrazné ekonomické sankce, které se však ještě nedotýkaly obchodu s energetickými komoditami.
Konec arktického snu a geopolitické probuzení Evropy
Rusko se v rámci možností připravilo i na scénář, při kterém by evropské země okamžitě ukončily odběr zemního plynu i ropy. Řešením má být zvýšený nákup těchto komodit ze strany Číny. Z dostupných analýz ale vyplývá, že východní soused Ruska nepotřebuje takové množství energetických komodit a nemá ani politické snahy se na území Ruské federace finančně angažovat víc, než je nutné.
Evropská unie urychleně řeší přechod k obnovitelným zdrojům energie a také k dočasným alternativám, které by plyn a ropu dodávanou ruským Gazpromem nahradily. Plynovod NordStream 2 již ohlásil krach, a podobný osud velmi pravděpodobně čeká i Vostok oil, gigantický projekt státní společnosti Rosneft, který měl zajišťovat těžbu ropy v Arktidě a její tranzit do Evropy.
Ruská strana se teď musí rychle přeorientovat na asijskou část trhu a propojit naleziště na západě Sibiře s Čínou novým plynovodem, což představuje další finanční zátěž.
Evropa se mezitím bude snažit vybudovat rychle infrastrukturu pro využívání dodávek zkapalněného zemního plynu po moři a zároveň o navýšení instalované kapacity fotovoltaiky a větrných elektráren.
Evropská Unie bude muset ještě více podporovat snahy o energetickou soběstačnost na úrovni jednotlivých domácností prostřednictvím fotovoltaiky, která se jeví jako nejdostupnější cesta, jak srazit cenu elektřiny a zbavit se závislosti na Rusku. Vlastní fotovoltaická elektrárna je cestou k levné a dostupné energii, kterou mohou využít majitelé rodinných domů i firem a dokonce i bytové domy. V ČR roste v posledních letech poptávka po fotovoltaice obrovským tempem a není se čemu divit. Geopolitická situace zkrátka žene ceny elektřiny strmě vzhůru a investice do fotovoltaiky ideálně s bateriovým úložištěm se vrátí v rozmezí jen několika málo let. Udává se, že drtivá většina instalací má návratnost investice do vlastní fotovoltaiky do 10 let.
V každém případě Rusko definitivně ztratí značnou část svého vlivu na západní země. Energetická supervelmoc tak prakticky přestane existovat a postupně se stane postradatelnou.
