Na hřbitově v tureckém městě Nurdagi u hranic se Sýrií už brzy nebude žádné místo pro další mrtvé. Čerstvě vykopané hroby označují holé náhrobní kameny, na kterých visí jen zbytky oděvů, aby zatím bezejmenné oběti mohli případně identifikovat jejich blízcí. Venku před hřbitovem leží na korbách nákladních aut desítky mrtvých těl, která na pohřeb teprve čekají, napsal v reportáži deník The Guardian.
Na hřbitov v Nurdagi dorazilo pět imámů, kteří vedou nekonečný sled hromadných pohřbů, kdy se často pohřbívá až deset lidí naráz. Úředníci museli objednat dodávky rakví z jiných měst a dokonce až z Istanbulu, aby poskytli poslední místo odpočinku pro ohromné množství zemřelých, o které je potřeba se postarat.
No room for the dead as cemeteries in earthquake-hit Turkey and Syria fill up https://t.co/n3zl9csaFH
— The Guardian (@guardian) February 10, 2023
Za pět dní po dvou silných zemětřeseních v jižním Turecku, která představují nejhorší katastrofu za několik generací, se počet obětí vyšplhal už přes 20.000 a města na jihu Turecka a severu Sýrie včetně Nurdagi jsou obrazem zkázy apokalyptických rozměrů.
„Čtyřicet procent lidí, kteří tady žili, je možná mrtvých,“ říká Sadik Güneş, jeden z imámů ve čtyřicetitisícovém Nurdagi. Dům měl vedle mešity, která se zřítila, a modlitby a obřady se proto stejně jako na mnoha dalších místech v jižním Turecku musejí odehrávat venku.
„Už jsem ztratil přehled o tom, kolik mrtvých jsme od pondělka pohřbili,“ říká Güneş. „Už jsme hřbitov rozšířili, ale pod troskami stále jsou mrtví. Ty pohřbíme taky, jakmile se je podaří vyprostit. Pohřbíváme dokonce i v noci, s pomocí místních, kteří nám pomáhají,“ dodává.
Při čekání na úředníky a lékaře, kteří by mrtvé ohledali, museli obyvatelé některých měst začít množství mrtvých těl hromadit například na stadionech nebo parkovištích, aby dali příbuzným šanci identifikovat blízké a umožnit jim získat úmrtní listy.
Ve městě Kahramanmaraş záchranáři pokračují v prohledávání sutin a často se jim daří nalézt jen části těl. Jedna záchranářka například popsala, jak se pokoušela identifikovat oběť skrze nalezenou ruku a ukazovala ji pozůstalým s nadějí, že někdo třeba pozná lak na nehty, a umožní tak oběti dát jméno.
„Tady jsem bydlel,“ ukazuje Sadi Uçar poškozený dům. „Byl to nový byt. Koupili jsme dva byty před několika týdny. Jeden pro mou rodinu a děti, druhý pro mého otce a matku. Otec a matka žili jen dva domy odsud. Tenhle týden se měli stěhovat do vyššího patra. Před několika dny jsem s matkou věšel záclony. Po zemětřesení se jejich dům zřítil,“ vykládá. „Prohledával jsem sutiny holýma rukama a matku i otce jsem vytáhl. A pak jsem je i pohřbil,“ říká.
U města Afrín v severovýchodní Sýrii museli hřbitov rozšířit o dvě velká hromadná pohřebiště. V jihotureckém městě Osmaniye už je hřbitov plný a na předměstí Kahramanmaraşu poblíž epicentra zemětřesení improvizovaný hřbitov musel pojmout tolik těl, že jako náhrobky slouží i kusy betonu nebo dřevěné bednění, které se našlo v troskách.
V syrském městě Džindiras, které hostí mnoho lidí vysídlených kvůli deset let trvající občanské válce, museli útěkem z třesoucích se budov o život bojovat i lidé, kteří přežili bombardování i útoky chemickými zbraněmi.
Když v pondělí nad ránem udeřily první otřesy, vzbudil se abú Madžid Šaar tak, že se kvůli třesoucí podlaze udeřil hlavou do stěny. V tu chvíli pobral tolik dětí, kolik dokázal najít, a seběhl ze schodů na ulici. „Byli tam lidé, ke kterým jsem se nedokázal dostat,“ říká. „Ze širší rodiny přežili jen dva lidé. Ztratili jsme hodně blízkých,“ dodává.
Úprk v Džindirasu pak v Syřanovi vyvolal bolestné vzpomínky na to, jak před lety musel s rodinou utíkat z Ghúty na předměstí Damašku, když ji začalo bombardovat syrské letectvo.
„Vzpomněl jsem si na to, jak bylo celé město zničené, a teď je situace stejná, což mi připomnělo mých sedm bratrů, kteří zemřeli při zřícení domu po náletu. Teď, když v Džindirasu prohledávám sutiny kvůli dalšímu bratrovi a dalším členům rodiny, mi puká srdce,“ říká.
