Andy Murray plakal. Dan Evans plakal. Dokonce i Clare Balding, moderátorka BBC, plakala. V okamžicích, kdy se v Paříži 2024 uzavřela Murrayho slavná kariéra, bylo cítit vlnu emocí.
Na Roland Garros to prožíval Murray, jeho britští spoluhráči a tisíce nadšených fanoušků, kteří skandovali jeho jméno. Stejně to prožívala i celá Británie, která už nikdy neuvidí jednoho ze svých sportovních hrdinů hrát profesionálně – a Balding svými slzami nejspíš vyjádřila pocity mnoha těch, kteří sledovali tohoto britského hrdinu po mnoho let.
One of the greatest champions in recent memory 👑 🏆
— Tennis TV (@TennisTV) August 1, 2024
Reliving every championship winning moment in @andy_murray's glittering career! pic.twitter.com/aJvXVlIY7d
„Samozřejmě, že to bylo emotivní, protože je to naposledy, co hraji soutěžní zápas,“ řekl Murray, kterému tleskala i jeho matka Judy. „Ale právě teď jsem opravdu šťastný. Jsem spokojený s tím, jak to skončilo.“
Murray není v pláči na veřejnosti žádným nováčkem. Jednou se rozplakal na Wimbledonském kurtu po prohře s Rogerem Federerem ve finále roku 2012, což ho konečně přiblížilo širšímu britskému publiku. „Tohle nebude lehké…“ řekl tehdy na kurtu Sue Barker, než přišly slzy.
Už dříve se mu oči zalily slzami po prohře ve finále Australian Open 2010, opět proti Federerovi, když vtipkoval, že umí plakat jako Roger… jenže hrát jako on ne. Když konečně získal svůj první grandslamový titul – a pak další dva – zranění přinesla další slzy.
V roce 2018 se nekontrolovaně rozplakal do ručníku na Washington Open, když bojoval s bolestí kyčle. Na prahu Australian Open 2019 se Murray opět rozplakal na předturnajové tiskové konferenci, kde přiznal, že možná bude muset ukončit kariéru kvůli nadcházející operaci kyčle, píše BBC.
O pět a půl roku později, po vyčerpání každé poslední kapky své comebackové energie, byl Murray nakonec spokojený, že může říct sbohem. „Bylo to opravdu těžké. Fyzicky, z hlediska bolesti, se cítím špatně,“ řekl. „Fyzicky můžu samozřejmě jít na kurt a podávat konkurenční výkon. Byli jsme blízko postupu do bojů o medaile. Ale bolest a nepohodlí v mém těle nejsou dobré a proto jsem také rád, že končím.“
Po prvotních slzách na Roland Garros Murray odhalil, jak těžké pro něj byly poslední měsíce. Zranění kotníku v březnu narušilo jeho již plánovanou poslední sezónu a když se mu podařilo vrátit se zpět, jeho emocionální rozloučení ve Wimbledonu bylo ohrožena kvůli nutné operaci zad.
Murray dlouho připouštěl, že „dokonalý konec“ je nepravděpodobný, ale přiznal, že „urychlil rehabilitaci“, aby mohl hrát na olympijských hrách. „Jsem rád, že jsem mohl odejít tak, jak jsem chtěl,“ řekl. „V posledních letech to nebylo vždy jisté. A i když jsem šel na rentgen zad, bylo mi řečeno, že nebudu hrát na olympijských hrách ani ve Wimbledonu. Takže mám štěstí, že jsem dostal tu příležitost hrát zde, mít skvělé zápasy a vytvářet úžasné vzpomínky.“
Murray znamená mnoho různých věcí pro mnoho lidí, kteří ho ani osobně neznají: sportovní ikona, která pozvedla britský tenis do nových výšin; advokát rovnosti pohlaví v mužsky dominovaném sportu; celkově slušný člověk se suchým humorem.
Tento humor se projevil hned poté, co dokončil rozhovory s médii. „Nikdy jsem ani neměl rád tenis,“ napsal na sociální sítě. Bio na jeho X účtu bylo také změněno z „Hraji tenis“ na „Hrál jsem tenis“.
Někteří ho milovali. Někteří ho nikdy nepochopili, ale nakonec si ho oblíbili. Někteří ho nepochopili nikdy. „Je to třída a byl jí po mnoho let pro britský i světový tenis,“ řekl Evans. „Mluvil o věcech, o kterých by jiní nemluvili. Je to dobrý člověk.“
